Poprvé stopem
... aneb jak jsme vyrazili stopem k moři na jednu koupačku
Blížil se poslední týden prázdnin před akademickým rokem 17/18 a já s mým přítelem Martinem jsme chtěli podniknout ještě nějaký výlet. Martin zrovna dostal v tu dobu nové/staré auto a uvažovali jsme, že pojedeme na nějaký roadtrip. Ale nemáme kamarády a ve dvou by se nám cestovné tolik nevyplatilo. Tak jsme přemýšleli o jiných alternativách. Když jsme byli v červnu v pracovním táboře v Angli, seznámili jsme se tam s polákem Piotrem. Piotr je střelec, říkám s oblibou. Protože tenhle polák, studující veterinu, vydělávající v Anglii na zkoušky, které nezvládl, cestoval pouze stopem. Vyprávěl nám, kde všude byl, co na cestách zažil a my jen žasli. V tu dobu jsme cestovali především autobusem (a to ještě když měl StudentAgency slevy). Při plánování posledního výletu jsme tedy uvažovali nad stopem. Měli jsme týden a kus času, to se nám nepoštěstí už ve školním roce, a tak jsme do toho šli. Praprapůvodní plán na léto byl procestovat Itálii, tak jsme mysleli, že bychom jeli tam, ale po prostudování materiálů na Hitchwiki a podobných serverech jsme Itálii zavrhli. „Tak dojedem třeba do Černý hory“, řekl Martin a tak byl cíl jasný. I když při takovém stopování je nejdůležitější heslo: CESTA JE CÍL. A tím jsme se řídili.
Vyrazili jsme v sobotu. Plánovali jsme odjezd na brzké hodiny, avšak rodiče ještě chtěli rozlučkovou snídani (proti které jsme však nenamítli ani slovo), takže reálný čas začátku stopování byl půl 11 :-D. Poprvé jsme se postavili k silnici, ukázali náš karton s nápisem „OLOM“ a zvedli palce. Asi čtvrté auto nám zastavil mladík s transporterem. Řekl, že nás může odvézt pouze do Mohelnice, my jsme samozřejmě souhlasili, i když jsme netušili, kde Mohelnice je. „To jste vyrazili docela pozdě“, vyčetl nám mládenec, když jsme se mu svěřili, že je první auto, kterým jedeme. Trochu nás to vyděsilo a říkali jsme si, že sobota vlastně nemusí být tak dobrý den na stop. Naštěstí jsme se mýlili. Se saunou v kufru nás dovezl před Mohelnici (která tedy byla (a stále pořád je) díkybohu před Olomoucí), postavili jsme se za benzinku a snažili se dostat dál. Po pár minutách nám zastavil Land rover a v něm drsný chlapík, který se uvedl slovy „Hlavně mi nevykej, vole“. Popovezli jsme se s ním jen kousek, ale i to nám stačilo na to, abychom se dozvěděli, že prý měl co dočinění s 11/9 a proto má zákaz vstupu do USA. Divný. Ale vypadal v pohodě. Vyhodil nás před kruhákem, jehož jedna z odboček směřovala na Brno. To byl náš další cíl. Napsali jsme si na ceduli BR (SK), po chvíli jsme doplnili pod BR ještě NO, kdyby to řidičům nebylo jasný. Tady už jsme možná pocítili jeden z našich společných nedostatků při stopování- a tím je netrpělivost. Nechápu, jak Piotr někde může vydržet čekat a stopovat 6 hodin (a že vydržel), když my jsme po 15 minutách již byli nevrlí a pomalu jsme začínali nadávat všem, co nezastavili. Naštěstí po chvíli zastavilo BMW s trochu ulízlým chlapíkem, který měl namířeno až do Brna, takže jsme byli spoko (výraz spoko nás naučil taky Piotr, je to to samé jako no problem, geniální). Problém nastal až ve chvíli, kdy nás řidič bavoráku vysadil na benzínce, která byla v protisměru na dálnici… Takže auta jedoucí z benziny většinou jela opačným směrem. Čekali jsme přibližně 15 minut a usoudili jsme, že bude lepší dojít k velkému kruháči, který byl asi kilometr od nás. To byl zase nápad. Šli jsme teda přes pole, přes chatovou osadu, cestou, která vedla jiným směrem, než jsme potřebovali, skrz kukuřičné pole, skrz normální pole… V dáli jsme viděli IKEU a obchodní centrum, tak jsme to směřovali stále tím směrem. Jenže mezi námi a OC byla dálnice. Chytří brněnští obyvatelé měli cestu pro pěší vedenou pořádným obchvatem a po strávených desítkách minut v polích jsme již tuhle cestu nechtěli absolvovat, a tak nám nezbývalo nic jiného než crossnout dálnici. S krosnama se dálnice crossuje špatně. Nakonec jsme vylezli po kopci na napojující se silnici, přešli jen kousek v protisměru a zase slezli. U silnice jsme zkusili někoho stopnout a zastavil nám kamioňák, ovšem ukazoval pořád jen na mě,a že Martina nevezme. (To je jeden z velkých problémů při stopování ve dvou- kamiony mají v převážné většině jen jedno volné sedadlo vedle sebe, takže jako couple jsme měli smůlu). To jsem samozřejmě odmítla, a šli jsme kolem obchoďáku hledat jiný spot. Už takhle jsme strávili v Brně alespoň hodinu a půl a rozhodně nepatřilo k našim oblíbeným městům. A to jsme ještě stopovali další půl až třičtvrtě hodinu, než nám někdo zastavil. Na našem tripu se nám stalo tolikrát, že jsme si mysleli, že dál už nedojedem, ale nejspíš to bylo vždycky jen tou (ne)trpělivostí. Zastavila nám paní, která NÁHODOU (naschvál velkými písmeny, protože náhody neexistují) jela koupit poličku do IKEY, a to jen proto, že musela natankovat, a jelikož měla služební auto- a byla sobota, tak musela jet koupit něco do práce- a zrovna zařizovala novou kancelář, tak se jí hodila polička. Uff, složité vysvětlování, ale náhoda to prostě nebyla. Odvezla nás do Břeclavi. Za benzinou jsme potkali Ludvu, stopaře, který měl namířeno do Bosny. Vypadal v pohodě, ale nestihli jsme si s ním pokecat, protože si v zápětí stopnul kurýra, který sice měl dvě místa a ukazoval, že všichni se tam nevejdem, ale Ludva pohotově opáčil: „Ale já je neznám, já jedu sám“, a jel. My jsme po chvíli stopli německé důchodce, kteří po zastavení ještě dobré dvě minuty seděli v autě a asi se rozhodovali, jestli nás vezmou nebo ne. Vzali. A až do Bratislavy. Dělali jsme, že neumíme německy (resp. já po jednom roku studia němčiny odmítám německy mluvit) a oni neuměli anglicky, takže jsme si moc nepokecali. Ale vypadali mile. :-) Na benzině jsme si koupili nanuky a já jsem začala psát na další karton BUDA (pešť) a ještě než jsem to dopsala, tak se nás chlapík zeptal, jestli tam chceme svýzt. Jasně, že jo. A už jsme jeli. S rumunem, který se vracel domů z Itálie, kde pracuje jako malíř. Zvláštní je, že nás nikdy (kromě Česka) nesvezli místní. Vysadil nás na budapešťském okruhu a už byla tma. Shodli jsme se, že ještě zkusíme stop směr na Szeged. Mohli jsme stopovat tak 20 minut a už jsme zase předpokládali, že nás nikdo nevezme a budeme to muset zabalit tady, ale helemese- mladý zázrak v Audi. Respektive mladý afghánec, který ze Švýcarska jel za svojí přítelkyní z Maďarska až k městu vedle Szegedu. Podle mapy to byl pořádný kus cesty, ale jelikož jel minimálně 180, i přesto, že mu řidičák vrátili včera, tak jsme tam byli za chvilku. Byla s ním sranda, ale absolutně nechápal, proč děláme to, co děláme. Dobrodružství, snažili jsme se mu vysvětlit, ale marně. Mladík nás vysadil na benzince, která již byla blízko maďarsko-srbských hranic. Zkusili jsme stop ještě k Bělehradu, ale na benzině v tuhle dobu už moc aut nebylo, tak jsme si řekli, že to necháme na zítra. Ráno moudřejší večera, naivně jsme si mysleli. Kousek za pumpou byl lesík, ale tam už někdo měl stan, takže na nás zbylo místo za příkopem. Podivně to tam smrdělo, ale co nám zbylo. První den jsme tedy ujeli víc kilometrů, než jsme předpokládali, a to nějakých 690. Tímhle tempem bychom se mohli už zítra koupat v moři...
Blížil se poslední týden prázdnin před akademickým rokem 17/18 a já s mým přítelem Martinem jsme chtěli podniknout ještě nějaký výlet. Martin zrovna dostal v tu dobu nové/staré auto a uvažovali jsme, že pojedeme na nějaký roadtrip. Ale nemáme kamarády a ve dvou by se nám cestovné tolik nevyplatilo. Tak jsme přemýšleli o jiných alternativách. Když jsme byli v červnu v pracovním táboře v Angli, seznámili jsme se tam s polákem Piotrem. Piotr je střelec, říkám s oblibou. Protože tenhle polák, studující veterinu, vydělávající v Anglii na zkoušky, které nezvládl, cestoval pouze stopem. Vyprávěl nám, kde všude byl, co na cestách zažil a my jen žasli. V tu dobu jsme cestovali především autobusem (a to ještě když měl StudentAgency slevy). Při plánování posledního výletu jsme tedy uvažovali nad stopem. Měli jsme týden a kus času, to se nám nepoštěstí už ve školním roce, a tak jsme do toho šli. Praprapůvodní plán na léto byl procestovat Itálii, tak jsme mysleli, že bychom jeli tam, ale po prostudování materiálů na Hitchwiki a podobných serverech jsme Itálii zavrhli. „Tak dojedem třeba do Černý hory“, řekl Martin a tak byl cíl jasný. I když při takovém stopování je nejdůležitější heslo: CESTA JE CÍL. A tím jsme se řídili.
Vyrazili jsme v sobotu. Plánovali jsme odjezd na brzké hodiny, avšak rodiče ještě chtěli rozlučkovou snídani (proti které jsme však nenamítli ani slovo), takže reálný čas začátku stopování byl půl 11 :-D. Poprvé jsme se postavili k silnici, ukázali náš karton s nápisem „OLOM“ a zvedli palce. Asi čtvrté auto nám zastavil mladík s transporterem. Řekl, že nás může odvézt pouze do Mohelnice, my jsme samozřejmě souhlasili, i když jsme netušili, kde Mohelnice je. „To jste vyrazili docela pozdě“, vyčetl nám mládenec, když jsme se mu svěřili, že je první auto, kterým jedeme. Trochu nás to vyděsilo a říkali jsme si, že sobota vlastně nemusí být tak dobrý den na stop. Naštěstí jsme se mýlili. Se saunou v kufru nás dovezl před Mohelnici (která tedy byla (a stále pořád je) díkybohu před Olomoucí), postavili jsme se za benzinku a snažili se dostat dál. Po pár minutách nám zastavil Land rover a v něm drsný chlapík, který se uvedl slovy „Hlavně mi nevykej, vole“. Popovezli jsme se s ním jen kousek, ale i to nám stačilo na to, abychom se dozvěděli, že prý měl co dočinění s 11/9 a proto má zákaz vstupu do USA. Divný. Ale vypadal v pohodě. Vyhodil nás před kruhákem, jehož jedna z odboček směřovala na Brno. To byl náš další cíl. Napsali jsme si na ceduli BR (SK), po chvíli jsme doplnili pod BR ještě NO, kdyby to řidičům nebylo jasný. Tady už jsme možná pocítili jeden z našich společných nedostatků při stopování- a tím je netrpělivost. Nechápu, jak Piotr někde může vydržet čekat a stopovat 6 hodin (a že vydržel), když my jsme po 15 minutách již byli nevrlí a pomalu jsme začínali nadávat všem, co nezastavili. Naštěstí po chvíli zastavilo BMW s trochu ulízlým chlapíkem, který měl namířeno až do Brna, takže jsme byli spoko (výraz spoko nás naučil taky Piotr, je to to samé jako no problem, geniální). Problém nastal až ve chvíli, kdy nás řidič bavoráku vysadil na benzínce, která byla v protisměru na dálnici… Takže auta jedoucí z benziny většinou jela opačným směrem. Čekali jsme přibližně 15 minut a usoudili jsme, že bude lepší dojít k velkému kruháči, který byl asi kilometr od nás. To byl zase nápad. Šli jsme teda přes pole, přes chatovou osadu, cestou, která vedla jiným směrem, než jsme potřebovali, skrz kukuřičné pole, skrz normální pole… V dáli jsme viděli IKEU a obchodní centrum, tak jsme to směřovali stále tím směrem. Jenže mezi námi a OC byla dálnice. Chytří brněnští obyvatelé měli cestu pro pěší vedenou pořádným obchvatem a po strávených desítkách minut v polích jsme již tuhle cestu nechtěli absolvovat, a tak nám nezbývalo nic jiného než crossnout dálnici. S krosnama se dálnice crossuje špatně. Nakonec jsme vylezli po kopci na napojující se silnici, přešli jen kousek v protisměru a zase slezli. U silnice jsme zkusili někoho stopnout a zastavil nám kamioňák, ovšem ukazoval pořád jen na mě,a že Martina nevezme. (To je jeden z velkých problémů při stopování ve dvou- kamiony mají v převážné většině jen jedno volné sedadlo vedle sebe, takže jako couple jsme měli smůlu). To jsem samozřejmě odmítla, a šli jsme kolem obchoďáku hledat jiný spot. Už takhle jsme strávili v Brně alespoň hodinu a půl a rozhodně nepatřilo k našim oblíbeným městům. A to jsme ještě stopovali další půl až třičtvrtě hodinu, než nám někdo zastavil. Na našem tripu se nám stalo tolikrát, že jsme si mysleli, že dál už nedojedem, ale nejspíš to bylo vždycky jen tou (ne)trpělivostí. Zastavila nám paní, která NÁHODOU (naschvál velkými písmeny, protože náhody neexistují) jela koupit poličku do IKEY, a to jen proto, že musela natankovat, a jelikož měla služební auto- a byla sobota, tak musela jet koupit něco do práce- a zrovna zařizovala novou kancelář, tak se jí hodila polička. Uff, složité vysvětlování, ale náhoda to prostě nebyla. Odvezla nás do Břeclavi. Za benzinou jsme potkali Ludvu, stopaře, který měl namířeno do Bosny. Vypadal v pohodě, ale nestihli jsme si s ním pokecat, protože si v zápětí stopnul kurýra, který sice měl dvě místa a ukazoval, že všichni se tam nevejdem, ale Ludva pohotově opáčil: „Ale já je neznám, já jedu sám“, a jel. My jsme po chvíli stopli německé důchodce, kteří po zastavení ještě dobré dvě minuty seděli v autě a asi se rozhodovali, jestli nás vezmou nebo ne. Vzali. A až do Bratislavy. Dělali jsme, že neumíme německy (resp. já po jednom roku studia němčiny odmítám německy mluvit) a oni neuměli anglicky, takže jsme si moc nepokecali. Ale vypadali mile. :-) Na benzině jsme si koupili nanuky a já jsem začala psát na další karton BUDA (pešť) a ještě než jsem to dopsala, tak se nás chlapík zeptal, jestli tam chceme svýzt. Jasně, že jo. A už jsme jeli. S rumunem, který se vracel domů z Itálie, kde pracuje jako malíř. Zvláštní je, že nás nikdy (kromě Česka) nesvezli místní. Vysadil nás na budapešťském okruhu a už byla tma. Shodli jsme se, že ještě zkusíme stop směr na Szeged. Mohli jsme stopovat tak 20 minut a už jsme zase předpokládali, že nás nikdo nevezme a budeme to muset zabalit tady, ale helemese- mladý zázrak v Audi. Respektive mladý afghánec, který ze Švýcarska jel za svojí přítelkyní z Maďarska až k městu vedle Szegedu. Podle mapy to byl pořádný kus cesty, ale jelikož jel minimálně 180, i přesto, že mu řidičák vrátili včera, tak jsme tam byli za chvilku. Byla s ním sranda, ale absolutně nechápal, proč děláme to, co děláme. Dobrodružství, snažili jsme se mu vysvětlit, ale marně. Mladík nás vysadil na benzince, která již byla blízko maďarsko-srbských hranic. Zkusili jsme stop ještě k Bělehradu, ale na benzině v tuhle dobu už moc aut nebylo, tak jsme si řekli, že to necháme na zítra. Ráno moudřejší večera, naivně jsme si mysleli. Kousek za pumpou byl lesík, ale tam už někdo měl stan, takže na nás zbylo místo za příkopem. Podivně to tam smrdělo, ale co nám zbylo. První den jsme tedy ujeli víc kilometrů, než jsme předpokládali, a to nějakých 690. Tímhle tempem bychom se mohli už zítra koupat v moři...
Komentáře
Okomentovat