Poprvé stopem... the story continues
.. aneb jak jsme vyrazili stopem k moři na jednu koupačku
A tak jsme se vzbudili kolem 7. hodiny ranní na hranicích, na benzině, ve stanu. To, že tu moc aut nejezdilo, bylo první zjištění. Zjištění druhé, a to horší, přišlo při vaření snídaně (čti ovesné kaše). Na NAŠÍ benzině se objevili další dva stopaři. To je konec. ,,Tady projede jedno auto do Bělehradu denně a my jsme tu čtyři!" Kluci byli poláci- klasika. Měli dokonce stejnou ceduli jako my. Nastal tedy boj. Ptali jsme se řidičů hned po příjezdu jestli nejedou naším směrem, ale moc jich neumělo anglicky, někteří ani nereagovali. Tady už jsme měli po hodině a půl čekání, a ještě k tomu se soupeři, celkem velké obavy. Kdo by nás taky převážel přes hranice? Ale! Objevil se zázrak a tentokrát v mercedesu. V celkem malém mercedesu, ale rozhodně jsme si nestěžovali. Kudrnatý chlapík z Řecka byl velice milý a zrovna jel z víkendu, který strávil s českou přítelkyní v Budapešti. Hned jí zavolal, protože říkal, že bude mít radost z toho, že vzal dva Čechy. Telefon předal dokonce i Martinovi, aby si s ní pokecal v češtině. Tak jí řekl, že má moc hodného přítele a bylo. Po natankování LPG jsme frčeli až na okruh v Bělehradu. Co naši polští kamarádi/soupeři, to nevíme. Možná tam stojí dodnes. Kousek si s námi zajel, aby nás vysadil na místě, kde se to hodilo víc nám než jemu (díky!). Vystoupili jsme na benzince, všude kolem bylo pusto a sucho jak na poušti, teploměr ukazoval 35°C, a benzina se ještě k tomu jmenovala Gazprom. Zastavili byste tam, kdybyste nejeli na plyn? Tady už jsme byli taky po půl hodině zoufalí. Stopování je sice dobrodružství a je zadarmo, ale stojí vás to pořádný nervy. Holt něco za něco. Zastavil zase jeden kamioňák, který chtěl jen mě (haha), a pak jeden mlaďák, který uměl říct jen jedno mezinárodní slovo- sex. Ne, díky. Na wifi jsme dokonce našli vlak, panoramatický vlak, který jezdí z Bělehradu přímo k moři v Černé hoře. Problém? Od 10.9. se trasa rekonstruuje a scénerické výhledy jsou zaměněny za objížďku autobusem. Datum, kdy jsme tam byli? Ano, 10.9. Smůla. Přijeli i jedni Češi, ale jeli na druhou stranu. Zoufalství sílilo. Vedro sílilo. A nakonec, když jsem hledala fixu, že přepíšeme naši ceduli, protože se na ní nikdo dlouho nechytl (fixu jsme mimochodem museli zapomenout právě na týhle stanici), tak zastavil! On! Bosňan, žijící ve Švýcarsku, mající dům v Srbsku a dříve studující režii v Česku! Milan! Byli jsme zase šťastni. Milan si s námi povídal v češtině, obohatil nás o spoustu nadávek na Srby, co mají v zemi špatně a co udělali kdy špatně (přesto jsme nepochopili, proč tu má tedy dům?). Každopádně mířil do Čačaku a měl v autě klimatizaci. Chtěl se stavit na oběd, zda s tím nemáme problém. Jistě, že ne. Cítili jsme se vždy jako otroci řidičů a museli jsme s nimi se vším souhlasit :-D. Milan nás chtěl pozvat, to jsme nejprve odmítali, ale když říkal, že mu to nedělá absolutně žádný problém a poté mával 500ti eurovými bankovkami, tak jsme teda souhlasili. Zastavili jsme u restaurace, o které jsme se dozvěděli, že je jeho oblíbená a moc dobře tu vaří. Martin okusil srbské pivo, a před hlavním chodem jsme dostali chutné saláty. Pak přišlo na řadu kilo grilovaného masa. Já jsem si dala jen jednu klobásu, ale chlapi do sebe začali ládovat maso jak diví. Hlavně Martin :-). Po chvíli ale Milan řekl, že je to nějaký divný, ne moc dobrý. Martin přikývl a dodal, že je to suchý. Načež Milan vystartoval za kuchařem s plátkem masa v ruce a máchal mu s ním před obličejem. Pak nám řekl, ať se sbalíme a jdem, a že se tu už nikdy neukáže. Celkem rychlý obrat. Jeli jsme tedy dál. Milan nás upozornil, že dál v Srbsku a na hranicích jsou vysoké hory a že tam se nám bude stopovat špatně, že by bylo lepší, kdybychom jeli autobusem. Někomu zavolal a ten někdo zjistil, kolik autobus stojí. Prý kolem 12 euro a jede v 18:30. S vidinou, že budeme u moře (resp. v cíli) už v noci, jsme souhlasili s autobusem. V Čačaku nám Milan ještě ukázal centrum, vyměnil nám eura za srbské dináry (i přesto, že byla směnárna zavřená, protože "on tady všechny zná"), vyprovodil nás přímo na nástupiště a ještě nám od paní za přepážkou na nádraží nechal napsat název autobusové společnosti na papírek, abychom nenastoupili jinam. Autoprevoz Čačak. ,,A tady si kupte za zbylé peníze zmrzlinu a vodu", zopakoval několikrát a pak už jsme se s ním definitivně rozloučili. Další zajímavý člověk do sbírky. Paradoxně jsme na autobus čekali déle než na všechny stopy, protože měl velké zpoždění. Pro případ nouze jsme měli na Milana telefon a mohli jsme přespat u něj, takže jsme se nijak extra nestrachovali. Když autobus přijel, chtěli po nás ještě peníze za big luggage, to jsme uhádali na míň, protože jsme se báli, že nám nevystačí na cestu do Budvy (Milan nám sehnal cenu jen do Podgorici). Nakonec nastupoval Martin první, zaplatil studentskou cenu za sebe a já jsem prošla za ním, aniž bych platila. A to se vyplatí! Posledních 381 km jsme tedy jeli nepohodlným a překlimatizovaným autobusem bez vyhlídek, protože byla tma. Ale dostali jsme se k moři za 150 Kč na osobu, což je slušný. Do Budvy jsme dorazili po 3. hodině ranní, chvíli pochillili na mole a pak si našli free pláž, na které jsme spali pod širákem. Spaní na pláži si asi napíšu do svých hobby. :-) Usínali jsme s ujetými 1423 kilometry za necelých 40 hodin, s rukou přivázanou ke krosně, s hodně hlasitými vlnami, ale spokojeni.
A tak jsme se vzbudili kolem 7. hodiny ranní na hranicích, na benzině, ve stanu. To, že tu moc aut nejezdilo, bylo první zjištění. Zjištění druhé, a to horší, přišlo při vaření snídaně (čti ovesné kaše). Na NAŠÍ benzině se objevili další dva stopaři. To je konec. ,,Tady projede jedno auto do Bělehradu denně a my jsme tu čtyři!" Kluci byli poláci- klasika. Měli dokonce stejnou ceduli jako my. Nastal tedy boj. Ptali jsme se řidičů hned po příjezdu jestli nejedou naším směrem, ale moc jich neumělo anglicky, někteří ani nereagovali. Tady už jsme měli po hodině a půl čekání, a ještě k tomu se soupeři, celkem velké obavy. Kdo by nás taky převážel přes hranice? Ale! Objevil se zázrak a tentokrát v mercedesu. V celkem malém mercedesu, ale rozhodně jsme si nestěžovali. Kudrnatý chlapík z Řecka byl velice milý a zrovna jel z víkendu, který strávil s českou přítelkyní v Budapešti. Hned jí zavolal, protože říkal, že bude mít radost z toho, že vzal dva Čechy. Telefon předal dokonce i Martinovi, aby si s ní pokecal v češtině. Tak jí řekl, že má moc hodného přítele a bylo. Po natankování LPG jsme frčeli až na okruh v Bělehradu. Co naši polští kamarádi/soupeři, to nevíme. Možná tam stojí dodnes. Kousek si s námi zajel, aby nás vysadil na místě, kde se to hodilo víc nám než jemu (díky!). Vystoupili jsme na benzince, všude kolem bylo pusto a sucho jak na poušti, teploměr ukazoval 35°C, a benzina se ještě k tomu jmenovala Gazprom. Zastavili byste tam, kdybyste nejeli na plyn? Tady už jsme byli taky po půl hodině zoufalí. Stopování je sice dobrodružství a je zadarmo, ale stojí vás to pořádný nervy. Holt něco za něco. Zastavil zase jeden kamioňák, který chtěl jen mě (haha), a pak jeden mlaďák, který uměl říct jen jedno mezinárodní slovo- sex. Ne, díky. Na wifi jsme dokonce našli vlak, panoramatický vlak, který jezdí z Bělehradu přímo k moři v Černé hoře. Problém? Od 10.9. se trasa rekonstruuje a scénerické výhledy jsou zaměněny za objížďku autobusem. Datum, kdy jsme tam byli? Ano, 10.9. Smůla. Přijeli i jedni Češi, ale jeli na druhou stranu. Zoufalství sílilo. Vedro sílilo. A nakonec, když jsem hledala fixu, že přepíšeme naši ceduli, protože se na ní nikdo dlouho nechytl (fixu jsme mimochodem museli zapomenout právě na týhle stanici), tak zastavil! On! Bosňan, žijící ve Švýcarsku, mající dům v Srbsku a dříve studující režii v Česku! Milan! Byli jsme zase šťastni. Milan si s námi povídal v češtině, obohatil nás o spoustu nadávek na Srby, co mají v zemi špatně a co udělali kdy špatně (přesto jsme nepochopili, proč tu má tedy dům?). Každopádně mířil do Čačaku a měl v autě klimatizaci. Chtěl se stavit na oběd, zda s tím nemáme problém. Jistě, že ne. Cítili jsme se vždy jako otroci řidičů a museli jsme s nimi se vším souhlasit :-D. Milan nás chtěl pozvat, to jsme nejprve odmítali, ale když říkal, že mu to nedělá absolutně žádný problém a poté mával 500ti eurovými bankovkami, tak jsme teda souhlasili. Zastavili jsme u restaurace, o které jsme se dozvěděli, že je jeho oblíbená a moc dobře tu vaří. Martin okusil srbské pivo, a před hlavním chodem jsme dostali chutné saláty. Pak přišlo na řadu kilo grilovaného masa. Já jsem si dala jen jednu klobásu, ale chlapi do sebe začali ládovat maso jak diví. Hlavně Martin :-). Po chvíli ale Milan řekl, že je to nějaký divný, ne moc dobrý. Martin přikývl a dodal, že je to suchý. Načež Milan vystartoval za kuchařem s plátkem masa v ruce a máchal mu s ním před obličejem. Pak nám řekl, ať se sbalíme a jdem, a že se tu už nikdy neukáže. Celkem rychlý obrat. Jeli jsme tedy dál. Milan nás upozornil, že dál v Srbsku a na hranicích jsou vysoké hory a že tam se nám bude stopovat špatně, že by bylo lepší, kdybychom jeli autobusem. Někomu zavolal a ten někdo zjistil, kolik autobus stojí. Prý kolem 12 euro a jede v 18:30. S vidinou, že budeme u moře (resp. v cíli) už v noci, jsme souhlasili s autobusem. V Čačaku nám Milan ještě ukázal centrum, vyměnil nám eura za srbské dináry (i přesto, že byla směnárna zavřená, protože "on tady všechny zná"), vyprovodil nás přímo na nástupiště a ještě nám od paní za přepážkou na nádraží nechal napsat název autobusové společnosti na papírek, abychom nenastoupili jinam. Autoprevoz Čačak. ,,A tady si kupte za zbylé peníze zmrzlinu a vodu", zopakoval několikrát a pak už jsme se s ním definitivně rozloučili. Další zajímavý člověk do sbírky. Paradoxně jsme na autobus čekali déle než na všechny stopy, protože měl velké zpoždění. Pro případ nouze jsme měli na Milana telefon a mohli jsme přespat u něj, takže jsme se nijak extra nestrachovali. Když autobus přijel, chtěli po nás ještě peníze za big luggage, to jsme uhádali na míň, protože jsme se báli, že nám nevystačí na cestu do Budvy (Milan nám sehnal cenu jen do Podgorici). Nakonec nastupoval Martin první, zaplatil studentskou cenu za sebe a já jsem prošla za ním, aniž bych platila. A to se vyplatí! Posledních 381 km jsme tedy jeli nepohodlným a překlimatizovaným autobusem bez vyhlídek, protože byla tma. Ale dostali jsme se k moři za 150 Kč na osobu, což je slušný. Do Budvy jsme dorazili po 3. hodině ranní, chvíli pochillili na mole a pak si našli free pláž, na které jsme spali pod širákem. Spaní na pláži si asi napíšu do svých hobby. :-) Usínali jsme s ujetými 1423 kilometry za necelých 40 hodin, s rukou přivázanou ke krosně, s hodně hlasitými vlnami, ale spokojeni.
Komentáře
Okomentovat