The Skye Trail aneb to nejkrásnější ze Skotska

Ahoj!

Už je tomu skoro rok a já jsem našla můj deníček z treku po ostrově Skye ve Skotsku. Nemohu jinak, než se s Vámi o zážitky podělit. Po Erasmu jsem strávila doma přesně týden. TÝDEN na welcome party, dvě zkoušky, zařízení všech věcí, výlet do Ráje a byebye party. Pak už mě čekala jen otročina. Resp. samotnému treku předcházely 3 týdny "tvrdé" a "poctivé" práce na polích v Anglii, kde jsme byli už podruhé. Tentokrát jsme měli vlastní tým a tím pádem i tak trochu vlastní pravidla. :-) I přesto jsem napracovala za 15 dní 170 hodin. Při posledním večeru jsme se v rámci oslav ukončení hlavní sezóny kvalitně (a hlavně zadarmo) najedli, opili a zatancovali, a pak už následovala několikahodinová cesta přes celé Spojené království až na ten nejkrásnější ostrov Skotska. Nejprve ze Shelfordu do Londýna, z Londýna do Glasgow a z Glasgow do Portree. Už v tu dobu jsme byli chytří a vystoupili po cestě v Broadfordu, kde začínal trek. Jeli jsme ve složení já, Martin a Vilém. Na pochod jsme byli vybavení, jelikož jsme před cestou udělali obří nákup v Decathlonu. Měli jsme voděodolnou mapu, předpověď, že bude celou dobu na ostrově pršet, bomby na vaření, z farmy jsme ještě ukradli waterproof kalhoty (a teď fakt doufám, že to nebude nikdo z farmy číst, protože tam jedu v červnu znova :-D), ponča aka pláštěnky, moskytiéří čepice, já měla vlastně celej novej gear, protože jsem do Anglie letěla jen s batůžkem. To s sebou neslo i to, že jsem nebyla úplně ready na takovej trek a nesla si na zádech dvě bundy (obě na prd), dvě bavlněný mikiny (taky docela na prd), takovej ten cestovní polštář z memopěny, zápisník, kterej má pevný desky... A tak no. Celkem ready. :-D

Teď už se vrhnu na deníček:

0. den- přijeli jsme do Broadfordu, vystoupili z busu společně se zrzkem, který má hodně tajemný hlas, spí dnes v hostelu, zatímco my se vydáváme na trail. Ušli jsme jen kousíček, ale jsme rádi, že jsme na správné cestě. Nacházíme krásné místo na spaní, spussýme se, vyjdem na kopeček, ohlídneme situaci a cca v 11 jdem spát (bus přijel v 9). Ještě asi čtvrt hodiny nemůžem zapnout stan. Čím to asi bude... :-D v noci lehký déšť.

1. den- Přirozený "budíček" se sluncem asi o půl 8, tak na nic nečekáme a začínáme balit. Cílem pro dnešní den je Torrin. Po cestě je krásné počasí i výhledy. Dali jsme lehkou sváču v ruině domu a potom flex na útesu s výhledem na moře a vodopád. <3 Už teď jsem vděčná, že jsem nenechala strach zvítězit a jeli jsme (pozn. strach z nevlídného počasí, to totiž hlásili pořád). V Torrinu jsme byli už ve 2, dali si chill v trávě a ve 4 už stavěli stany s výhledem na Loch na Sguabaidh. Po uvaření jídla jsme ubaksili z toho, co Marča protáhnul s sebou ve stanu a dali si příjemné posezení v korytě řeky a v závětří. Pak jsme se vydali na minihike s výhledem. Cestou bylo spoustu bažin, tak jsme poskakovali a vybírali nejlepší cestu a všechno bylo mnohem větší dobrodružství. :-D Došli jsme ke kravám a viděli, jak jsou nějací lidé u našich stanů, ale z takové dálky jsme nemohli dělat nic jinýho, než spolíhat. Jako s tím počasím. A to vychází! Kocháme se krásným výhledem na deltu dvou řek, jezero, ostrůvek (?) (dle map tam žádný ostrůvek není:-D). Pak bažinama zpátky dolů a přes řeku domů. Protažení. Čaj. Uvážení, že máme pochutin dost, tak baksíme ještě jedno. Pak sladký spánek. V nohou máme alespoň 23 km treku.

spoko Míša

2. den- Ráno nás vzbudil několikrát déšť a pak kráva, co si chtěla dát Marčovu botu k snídani. Vstáváme tak v 8:30, vyrážíme o hodinu déle. Dnes nás čeká 18,5 km do Elgolu. Stoupáme, pak se nám naskýtá výhled na celou zátoku, lovely. Po cestě jsou pokácené stromy, párkrát mi podrazí nohy, ale neva. Jedu dál! Teda spíš jdu. Oproti klukům se možná i trochu courám. Bog faktor, který jsme měli nastudovaný z popisů treku, měl být 4 z 5, reálně byl tak 3, i přesto jsem však zapadla do řeky :-D. Došli jsme do vesničky Elgol, kde v obchodě neměli nic moc, dali jsme si jen džus a kitkat a šli dál. A pak... nastal ten adventure time! Přechod přes útes vysoký XX metrů (na odhady nejsem moc dobrá a klučičímu odhadu 35 metrů moc nevěřím) se srázem dolů. Stačil by jeden špatnej krok, zabrknutí, cokoliv... Mamka by mě zabila, kdyby to viděla. :-D Po cestě- naštěstí až dole- začlo ještě pršet a tak jsme konečně vytasili náš waterproof gear. V zápětí zjišťujeme, že ty ponča jsou úplně k ničemu, proofy (ty kradený kalhoty) jsou zas tak tlustý, že se v nich paříme. Moje bunda neodsává pot... Ale furt dobrý! :-D Došli jsme až k bothy, tedy k turistické chatce. Byli tam nějací Norové vydávající se za Litevce.  Oproti nám měli úplně vymazlený vybavení. Hlavně já s tím spacím polštářkem... Šli jsme se koupat do moře. Hory a moře. Co chcete víc. No a ještě pochutina navíc na kamenné pláži. Perfecto. Vevnitř jsme pak hráli šachy, venku zkoušeli repelent, poprvé potkali midges (pozn.autorky: pakomár skotský aneb prokletí Skotska, malý hmyz) a zkoušeli i moskytiéry, protože ten repelent fakt nefunguje (všichni to říkali, my tomu nevěřili). Pozorovali jsme srnky, které přišly fakt blízko, mezitím se vyčasilo a tak kluci postavili stan, protože by byla škoda spát uvnitř chaty, když je hezky a ani nefouká vítr. Já si mezitím dala jógu na lavičce. A pak... to přišlo. Moje první kadění v přírodě :-D ovšem s famózním výhledem, že na to nikdy nezapomenu! :-D Výhled ze stanu je taky skvělej. Nemám slov. Pokračování zase zítra. Moc se těším(e).

kempování v Camasunary

3. den- vzbuzení Vilémovým pískáním v 7:30, nádherné počasí, tak jsme se nasnídali, nechali věci v chatě a nalehko vyrazili na výstup na Bla Bheinn. Nejdřív jsme šli tak 3x špatnou cestou a pak jsme se zase drali nahoru. Čím výš, tím šílenější vítr. Skončili jsme asi 100 metrů před vrcholem, ale i tak to stálo za to. Dolů byla cesta taky zážitek. V chatě jsme se nadlábli, pokecali s Čechem, kluci ochutnali nějakou whiskey či co a vyrazili jsme na další etapu. Tu, kterou jsme viděli z kopce a teď si na ní připadali maličcí. Šli jsme kolem jezer, lagun, po kamenité cestě. Bylo vážné krásně a tak jsme se v jedné laguně vykoupali. Když už si připadáme jako v pohádce- koupání v laguně, kolem hory, tak nám těsně nad hlavami proletí stíhačky :-D To nám nikdo neuvěří. Cesta 12,5 km uběhla a my s pobolívajícíma nohama z té kamenité cesty došli do turisticky vytíženého Sligachanu. V restauraci jsme si za odměnu dali burgery za 12,5 libry (nejdražší burger ever?) a pak se jen odkouleli hledat místo na přespání. Slavné vodopády u Sligachanu byly celkem vyschlé, i tak se v nich Martin vykoupal. Pussíme v hot-tent-boxu a Vilém musí mít nohy ven ze stanu, protože mu hrozně smrdí :-D Výhled, který máme, je fakt pecka. Usínáme v naprosté spokojenosti na bažině.

výstup na Bla Bheinn

stanování u Sligachanu 

4. den- vzbuzení opět Vilémovým pískotem s tím, že se sem žene špatné počasí. To umí probudit. Tak jsme vstali z ergonomického spacího místa a rychle balili, kvůli větru jsme se ani nestihli nasnídat a tak to doháníme u řeky. Šli jsme a náhle začalo pršet, tak v lobby jednoho hotelu se převlíkáme do proofů. Když vyjdem, tak samozřejmě pršet přestává :-D Jdeme po mini útesích, potkáváme midges, nasazujem moskytiéry a zjišťujem, že i ty jsou na prd, protože potvory dokážou prolízt skrz ta očka, pak jdeme po asfaltu, výhledy ne tak záživné jako předchozí dny, ale pořád dobrý. Došli jsme do Portree, nakoupili si v coopu, což bylo jako oáza a civilizace v jednom, našli si skvělej spot za městem, po cestě ještě uvařili oběd v autobusové budce a já někde po cestě musela ztratit žabky. Ale teď už si spokojeně ležím, píšu a vyhlížím. Kluci šli ještě do města koupit pitivo, protože se Martinovi narodil synovec. Taky když jsme si vyhlídli tenhle spot, přišel nějaký další tůrista, tak jsme začali stavět stany, aby nám tohle boží místo nezabral a kluci říkali jakej je to zirgláček a ať moc neokouní, že je to naše místo. On se jen usmíval a pak řekl ,,Čau". Já to tušila už když se usmíval před tím a tak jsem radši nic neříkala. Je to skaut a jmenuje se Michal. Kluci zapíjí narození Kryštofa vodkou (pro jistotu jsme stany posunuli o kousek dál od útesu) a nějaká místní nám důrazně připomíná, že kousek před naším božím spotem byla značka zákaz kempování. My se na ni jen koukáme a nic neříkáme. Nevíme, co říct. Nechceme se toho místa vzdát. Prý jestli umíme anglicky a budem to ignorovat. Děláme, že neumíme anglicky. Teda neděláme nic, jen koukáme. Trochu jsme se pak báli, ale pod dohledem skauta jsme rozdělali oheň a koukali do něj dlouho do noci. Půlka je za námi.

5. den- Vstáváme raději brzy a mizíme. Poprvé vyrážíme ve čtyřech. Prudké stoupání hned na začátku, ale ten výhled za to stál jak cyp! Kraluje v žebříčku "To nej na Skye". Na úplný vrchol jsem si donesla colu a ten pocit. Ah. Nejlepší. Na tváři mám instatní úsměv a pokračujeme dál po hřebeni až pod Old Man of Storr. Cestou potkáváme mrtvou ovci a já zapadám do bažiny. U jezera si dáváme oběd a kluci se i koupou. Mě a Vildovi je trochu zima, tak koupání oželíme. Po jídle jdeme ke známému čedičovému monolitu zvanému Old Man of Storr. Když se blížíme, všude stojí kolony aut. Cestou k ,,těm kamenům" jdeme se spoustou lidí a jsme jediní s krosnama. Nejprve to bylo jen pořádné stoupání, pak už pořádný krpál a když začlo pršet, tak pořádnej krpál v bahně. Všichni utíkali dolů, jen my jsme šli nahoru. Zmokli jsme, ale bylo to osvěžující a ještě jsme usrkávali kapky z pláštěnek batohů, abysme šetřili vodou. Měli jsme unikátní pohled na tuhle atrakci bez lidí. Pak jsme pokračovali dál, potkali chlapíka, co s náma začínal trasu, jak jde v protisměru a zeptali se ho na místo na spaní. A teď tu ležíme, za kameny, na hřebeni a jdem vařit. Usínáme v míru, ale co se stane v noci....

,,Déšť mi nevadí" u Old Man of Storr

6. den- Probouzíme se třeba lehce po půlnoci a je prudký déšť. Pak prudký vítr. A pak vše dohromady. Strašně strašný. Skoro jsme nespali. Já jsem se třásla. Zimou i strachy. Asi v 6 nás vzbudil Vil ať na to kašlem a jdem. A tak jsme se snažili sbalit věci a jít. Byl to fakt nářez, ale co jinýho tam dělat. Cesta dolů byla hard. Dvakrát mě úplně povalil vítr. Pršelo horizontálně. Fakt. Fakt to existuje. Dole jsme šli do budky a že budem stopovat někam. Byla strašná zima. Udělali jsme si snídani, Michal šel umýt nádobí a když se vrátil a my si chtěli udělat čaj, tak nám řekl, že ten chlapík, co projížděl kolem autem, nám nabídl, ať jdeme k němu na kafe. Sen! A tak jsme vůbec neváhali a šli. Byl to fakt pohodář, udělali jsme si čaj, dali donuty s nutelou, dokonce nám dal prádlo do sušičky. Byl to farmář, měl 1500 ovcí a za vlnu z jedné měl jen 60p (to jsme teda nepochopili). V 11 šel do kostela, tak jsme zmizeli se supr náladou po strašlivý noci a začli stopovat směrem do Flodigarry. Já s Marčou jsme chytli Korejce žijící v Německu a pak dvě holky na tripu. Vil s Michalem tam byli dřív. Potkali jsme je na stráni, měla tam snad být nějaká hospoda, ale nic. A tak jsme začli 7. etapu. Byla oceánová a krásná. Viděli jsme i jeskyně. S přestávkami na výhledy jsme došli až do bothy Look out na konci světa. Teda byla jen na konci ostrova, ale vypadalo to jak na konci světa. Vysušili jsme všechny věci, což byla sranda, protože sušení stanu se proměnilo v pouštění draků a spacáků, pozorování delfínů (ty jsme si domysleli) pomocí dalekohledu, jóga, brx a teď ještě spaní na posteli. lovely. Přišli ještě nějací Skoťáci, kteří teprve trek začínají a je tu nějaká Němka. Prý se sem všichni vejdeme. Je to tu tak krásné. Na tak krásných místech jsem jógu ještě nedělala. Teda... já jsem snad na tak krásných místech ještě ani nikdy nebyla <3 Krásno. Spokojeno. Jdem spát. Dnes safe & dry. A taky moc happy.

cesta na konec světa, resp. na sever

uvnitř Look out bothy

Look out bothy na konci světa

7. den- Dnes ráno pršelo. Řekli jsme si, že nikam nespěcháme a tak jsme odcházeli z bothy až jako poslední asi v půl 11. Já už nemohla spát, tak jsem začala číst Babišovu knihu. Nevěděli jsme kam jít. Plánovali jsme tak dlouho, až tam přišli nějací turisti. K snídani (a vlastně i obědu) jsme si dali vločky ze zásob chajdy. Vyrazili jsme, ale bylo hnusně. Přestalo pršet asi tak ve 2 a tak jsme si dali za cíl trajekt a odjezd jinam. Chtěli jsme dojít tu 6. etapu, kterou jsme přeskočili a jeli stopem, ale hlásili na další den pořád jen déšť, tak jsme se rozhodli, že přejedem na jiný ostrov. Došli jsme tedy k silnici a začli stopovat do Uigu. Já v telefonní budce stopla dva německé gaye v karavanu a tak nás tam vzali, ikdyž řekli, že jedou jen kousek. V přístavu jsme se zase sešli s druhou půlkou osazenstva. Terminál byl OK, ale jedinej obchod, kterej byl vedle, byl strašně drahej a tak jsme si koupili jen placky, marmeládu a sušenky. Pak jsme si ještě s Vilémem dali ve vedlejší restauraci zbytky jídla z talíře, co někdo nechal na stole xD. Ferry měl hodinu zpoždění a na palubě jsme pak všichni usnuli. Asi ty vlny. Kluci viděli dokonce dva delfíny, ale já ne ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Ale u Portree jsme ráno vlastně viděli tuleně! Stany jsme postavili blízko přístavu, za to ale u jezera. Noc byla jasná, ale studená.

večerní hledání místa na spaní

8. den- Ráno u jezera. Plán byl, že v 8, když přijede trajekt, tak v tu dobu už budeme u silnice abychom někoho stopli. Trochu jsme to nestíhali, ale i tak jsme stopli. A úplně nastejno. Nás vzala mamča se synem, který jel zrovna hrát někam to jejich "jódlování", tak jsme to celou dobu poslouchali v autě... :-D Odvezli nás do Port nan Loch a náš plán byl obejít 10 km ostrov Berneray. Bylo dost hnusně- vlezle, déšť, vítr, tak jsme se na chvíli ohřívali v modrém obchůdku a pak vyrazili. Když jsme ušli asi 1,5km (předtím tak 5), byli jsme úplně promočení a schovávali se za trailem u někoho na poli. Nakonec jsme to odpískali. Nic totiž nikde nebylo! Krom písčitých pláží. Ale byla moc zima. Tak jsme po silnici došli k zastávce. Viděli jsme ferry a Michal by s ním mohl jet na ostrov, kam původně chtěl.Tak jsme šli na "zastávku" s ním a alespoň se schovali uvnitř. Michal po půl hodině odjel a my jsme zůstali v původní sestavě ještě asi 2 hodiny v boudě. Když přijel ferry, tak jsme šli stopovat zpět do Lochmaddy. Nikdo nás ale nenabral, nikdo totiž ani nejel! Až se došoural takovej podivnej chlapík a zastavil. Paráda. Dáváme krosny do kufru a Marťa si všiml, že je to taxi. Ale nic neříkal. Nikdo. Doufali jsme, že nás vezme za free. Asi bysme mu ani nic nedali, když jsme nechtěli dát 2 libry za bus. Byla to fakt divná cesta, ale naštěstí po nás nic nechtěl. Koupili jsme si ještě něco v obchůdku a šli do ferry terminálu. Tam nás teda vyhodili, že za 2 minuty zavíraj. Venku pršelo, hledali jsme, kde spát, protože v noci měl být velký vítr. Našli jsme kostel, byl otevřený, ale nikde nikdo nebyl. Měl kolem i zeď, který by se nám hodila, ale bylo to weird. Tak jsme hledali dál a dál a dál... A našli. Rozpadlý dům se zídkou. Stavěli jsme stany v dešti. Přistavovali opevnění z kamenů. Spali jsme na šutrech hlavou dolů, ale bez větru! V noci nás ještě očuchávali psi.

9. den- Vstávačky. Sníďa. Balení. Při odchodu jsme se stavili ještě kouknout na rezavý americký visutý most. Ve ferry jsme pak spali, žádný velryby. V Uigu jsme stopovali chvilku a zastavil nám starší americký pár. Hned při zastavení nás však varovali, že děda je špatný řidič. To fakt stopaře, kterým někdo zastaví, neodradí. :-D Smáli jsme se tomu. Cestou pak trochu ujel do příkopu... :-D Ale pohoda. Vysadili nás v Portree u známého coopu a tak jsme si zas nakoupili. Pršelo. Nechtělo se nám jít tak daleko, jako jsme byli minule a tak šli kluci obhlídnout terén. Přišli s tím, že v kontejneru našli spoustu ciderů a i místo na spaní (to ne v tom kontejneru). No paráda! :-D A tak dnes spíme ve městě, v křoví, se ciderama za freečka. Už den jen čekáme a přesouváme se domů. Dlouhá cesta. Far far away. PS: Do těch kontejnerů jsme šli ještě dvakrát. Měli jsme dort, kuřecí stehýnka (na ty měl odvahu teda jen Vilda), banány, broskve a spoustu dalších piv a ciderů. :-D #dumpsterdivingforlife

Já, Vilém a ten americký most

10. den- Vstávání v keři. Vypadalo to jak u bezďáků, fakt. Pobalit. Uklidit. Vyčistit zuby v coopu (díky, coope, za vše!). A pak na bus. Na náměstí usušit stany. A pak 7h busem, ve kterém se rozbilo topení a topilo na max. Hrůza. Pořádná aklimatizace na domov aneb vracíme se ze 17 stupňů do tropickejch 30tek. V Glasgow jsem si skočila do Primarku, kluci dopíjeli zásoby, pak jsme dostali na nádraží vynadáno, že se nesmí pít na veřejnosti. Ups. Dali jsme pivko nějakýmu chlápkovi, kterej nakonec uměl česko/polsky a jmenoval se Tom Koks. A pak už jsme si dali poslední etapu na letiště, tedy 14 km. Opilí kluci cikali z mostu, hladoví si dali kebab, kterej nechutnal jako maso (a tak aspoň chutnal mně), já si dala chips & cheese, což byly hranolky posypaný eidamem. Posledních 5 km bylo krizových, vidíte letadla, ale zároveň furt nepřicházíte k cíli, z asfaltu máte křeče v chodidlech, nemáte vodu. Ale nakonec jsme došli. V 1 ráno. Ulehli a spali.

usušený stan je základ

11. den- Spaní až do růžova na zemi terminálu, pohoda. Jen jednou hlásili požární poplach, ale to s náma ani nehlo. Teď balíme, vyhazujeme, čekáme, přebalujeme (batohy). Vilém má 16 kg a může mít jen 10 a příruční zavazadlo. Moje krosna je v Marčový. -1 baggage. #lowcosttravel. Last hours...

Suma sumárum:

Na treku jsme ušli dle mých propočtů 133,5km. Dalších 14 km jsme šli na letiště. Blázni. X dní jsem byla offline. Úplně odpojená od světa. Plně připojená na přídodu. Bylo to krásný.

Domů jsme jeli taxíkem (za free samozřejmě), trajektem, stopem, kousek pěšky, busem, kus pěšky, letadlem, mhdčkem, vlakem a autem. 3 dny. And that's the point. Sbalit věci do krosny a vypadnout. Daleko. Pryč. Na ostrov. Na krásnej ostrov. Tak daleko, že se musíš domů vracet 3 dny.

Tak to by byl příběh o nejkrásnějším ostrově ve Skotsku.

Zase příště, ahoj!