Peaks of the Balkans

... aneb o tom, jak jsme během pár hodin naplánovali trek v Černé hoře a Albánii... teda tenhle příspěvek je spíš o tom, jak jsme tam už byli :-D 

To, že doma moc nepobydu, už víte. A tak když jsem se 4. srpna vrátila z pracovního tábora (který teda tenhle rok nebyl zas až tak pracovní) z Anglie (a vzala jsem to přes Belgii navštívit moji fav kámošku z Erasmu a odtamtud stopem), potkala se se všema kámošema (kterých tolik není, takže to není zas tak náročná věc) a podnikla všechny ty welcome parties (což je asi moje oblíbená thing to do, kterou beru jako součást cestování), bylo na čase plánovat další cestu. A tahle na sebe nenechala dlouho čekat. S Marčou jsme chtěli na trek. Do hor. Kde nebude moc lidí. A tak jsme během x hodin našli vyhovující trek Peaks of the Balkans v národním parku Prokletje, dle časových potřeb si ho upravili, dohledali autobusové spojení, sbalili věci a mohli vyrazit. 

pohled z jednoho z peaků

9/8 ve 22 hodin nám má jet autobus z Prahy do Berane, což je nějaké random noname město v Montenegru. Nevíme odkud přesně to má jet a jelikož je pátek večer nikdo nám na jejich infolince nebere telefon. A tak se kolem 23. hodiny pomalu smiřujeme s tím, že možná ani nikam neodjedem. Výlet do Prokletí se možná ani konat nebude. Ale pak se objeví! Autobus Pejić tours na své pravidelné trase z Německa do Černé hory. Nasedáme a jedem! Jsme jediný Nesrbové.

SOBOTA 10/8- na maďarsko-srbských hranicích čekáme 2,5h. Proč? To netuším. Co ale víme je, že se nám stál pořádný mindf/luck, o kterém však budem vyprávět jen na přání :-D. Jsme rádi, že se přes hranice vlastně dostanem. V autobuse se taky pořád stojí fronta. Dlouho jsme nevěděli na co. A ono to je na cigáro za jízdy :-D. V Novém Pazaru přesedáme na jiný Pejić autobus a do naší cílové stanice přijíždíme asi ve 20:30. Teď už se nedivíme, proč nikde nepsali, jak dlouho se pojede. Čekáme ještě na další spoj do Plavu. Nejprve nám chlapík na nádraží sdělí, že žádný autobus už tady nejede. Když mu však řeknu, že "Neneee, poslední do Plavu by měl jet ve 22:45", tak si vlastně vzpomene, že ještě něco pojede. Uff. Na benzině doplňujeme vodu a čekáme. Marťu ještě odchytává security a někam ho vede. Musí zaplatit nějaký poplatek za to, že tu jsme. Klasicky. Klasické zpoždění, tentokrát jen půl hodiny a za 5 euro jedeme nejprve šíleně opuštěnýma částma města, až nás řidič doveze k jinému stanovišti a tam nás, asi vzhledem k počtu, přesadí do minivanu. Když už jsme ready na odjezd, všimnou si, že v buse zůstal jeden spící pasažér. Ten se už však do vanu nevejde. Ale jsme na Balkáně, takže vejde. V Plavu vyrážíme rovnou na naši trekovou cestu za městečko a po tmě hledáme rovinku pro stan. Za ohradou stavíme a pozorujeme hvězdy. Jdu spát až když napočítám 3 padající.

NEDĚLE 11/8- balíme a vyrážíme. lesem. do kopce. pohoda. přesně to, co jsem potřebovala. vypnout. jít. jen jít. všude kolem je dost přírodních zdrojů vody, čehož jsme se před cestou trochu báli, protože přeci jen je srpen a vedro. Cestou se ztrácíme a nacházíme, až se jednou v lese fakt ztratíme z cesty. Pěšina by měla být někde nad námi, ale ne a ne ji najít. Až pak konečně. Drápeme se nahoru, na mýtince v horách dáváme chill. Cesta nás dál vede korytem řeky, které se záhy mění ve (díkybohu) vyschlý vodopád a my se jím drápeme nahoru :-D. Punk. Padám na kluzkém kameni. Prodíme se fakt pralesem a ještě k tomu vodopádem. To tě nenapadne prostě. Ale potom? Vylezeme nahoru a nejprve vidíme hory jen na jedné straně, a když vylezem ještě dál, otevře se 360° výhled na hory všude kolem. To jsem ještě nikdy neviděla. Úchvatné <3. Potkáváme prvního člověka, dva bači a postupně klesáme dolů. V lesíku vaříme oběd. Pokračujeme dál. Přicházíme do vesnice Vusanje. Je dost vedro. Cestou míjíme vodopád. Jdeme dál a dál, nacházíme místečko na spaní, poblíž je nizozemská rodina s vanem a později přicházejí i dva párečky. Tak dnes nejsme úplně sami, ale to nám vlastně vůbec neva. Koupeme se v řece a ta je OPRAVDU ledová. Okoupáno. Vypráno. Večeře. Deník. Jóga. Hvězdy. Spát. 

můj nejoblíbenější hotel

PONDĚLÍ 12/8- vstávando, ke snídani klasicky ovesná kaše a vyrážíme. dle ukazatelů by to mělo být 20 km do Thetu. Prvních 10 je příjemná procházka 'růžovým sadem' aka údolím, za to těch druhých 10 je mordor. Stoupání, vedro, málo vody, naštěstí po vydatném vstoupání objevujem na mýtině chýši u které je pramen. Doplňujeme a jdeme dál. Čekají nás další stoupačky, potkáváme vojenské bunkry, přehoupneme se přes val, kde se ukrývá slavné Blue eye lake, které je teda spíš zelené a ne tak pěkné jako na gůglu, předcházíme stádo oveček a dáváme si chill nahoře na hoře v 1703m. Dle značek je před námi ještě 7,5km, což nám přijde fakt hrozně moc vzhledem k tomu, co už máme za sebou. Náročné klesání po kamenech, které se každou chvíli kutálí a my s nima. Naštěstí dole v propasti končí jen kameny. K tomu je šílené vedro, klepou se mi nohy, ale Nizozemci, které potkáváme, říkají, že za 1,4km by měl být nějaký bar. To zní teda dost honosně, ale snad tam bude aspoň voda. Tak jdeme a po chvíli potkáváme pramen a pak i bar. Dáváme si zaslouženou plechovku coly za 1,5€ a pokračujeme. V Thethu jíme špendlíky (říkáte jim taky tak? těm blumám myslím) všech barev a pokračujeme až k rozcestí, kde je krásné dřevěné občerstvení přímo na stromě. Původně jsme chtěli se jít podívat i do vesnice, ale to je celý kilometr! Tak to kempíme tady a jdem se občerstvit. Už jen vylízt nahoru je záhul. Paňmáma neumí anglicky a tak si z nabídky "beef-pommesfrites-cheese" vybíráme první dvě možnosti a studenou vodu dostáváme za free. Marča dostává svoji flákotu a hranolky za 2 eura ujdou. V telce dávají psa Beethovena v angličtině, mají tu zásuvku, nohy bolí a nám se nikam nechce. Ale musíme. Rozhoupem se a jdem. Zas do kopce. Koupeme se v řece, doufáme, že nás náhodní kolemjdoucí moc neočumí a pak hledáme místo na stan. První možné místo je hned u řeky, ale je zahlceno odpadky, tak jdem dál. Obrovský krpál, ve kterém bych nečekala žádné rovné místo pro stan, však překvapí a před námi se otevře ta nejrovnější plocha pro stan ever. A se spoustou špendlíků jako bonus! Stavíme, vaříme, kecáme, zuby, deník, kniha, spát. Ještě čekáme na hvězdičky, ale svit měsíce nám toho moc nedovolí.

cestou necestou

ÚTERÝ 13/8- vstáváme a kolem v krpálu už se lopotí turisti. Dnes nás čeká nejvíc turistická část treku do Valbone. Hned co vysvitne slunce už je vedro, tak na nic nečekáme a jdem. Cesta vede lesem, což je příjemné, ale ten kopec už tak příjemný není. Na mýtině si klasicky dáváme pauzu, jsme zpocení až ... všude :-) Potkáváme spoustu turistů bez batohů a divíme se. Brzo ale vše pochopíme, a to když potkáme konvoj oslů, kteří jsou naložení kufry a tak tak se drží na skalnatém převisu. Konečně jsme na vrcholu a stálo to za to. Jako vždycky, žejo. Výhledy překonají i ty turisty. Dáváme si k obědu vysočinu s chlebem a pomalu sestupujem. Davy pomalu opadají, doplňujeme vodu a na rozcestí s hrůzou zjišťujeme, že to je dalších 9km. Tady ty kilometry vůbec neutíkaj. Nebo prostě jen někdo neumí počítat. Jdeme vyprahlým korytem řeky a je opravdu hic. Cesta je nekonečná. Dáváme si pauzu pod stromem ve stínu a kolemjdoucí turisti říkají "it's close", haha, tojo. Když se konečně odhodláme jít, tak sice vesnice Valbone je blízko, ale náš dnešní cíl aneb místo na kempování bude až za ní. Tady to vypadá jako turistická oáza, koupeme se v místním "moři", kde se vyvalují turisti i místňáci, ale je ledové. Pak si chceme dát džus, ale nemají chlazený, tak jdeme dál až skončíme v restauraci. Čísnici naprosto neuzajatí náma, ale to nám neva, dáváme si big hrany a big salát with baked cheese, 2x colu a dostáváme tak big porce, že to pomalu ani dojíst nemůžeme. Vzdáváme tak výstup na Zlou Kolatu a budem se držet původního plánu. Na rozcestí máme dvě možnosti- jít buď po silnici anebo po cestě, kde jsou beartrees a místo zvané "Horrible hole", které je označeno nebezpečím smrti. No přece nepůjdem po silnici. Stoupáme pralesem, pomalu se stmívá a  my musíme najít místo na spaní. Zas začínám být trochu skeptická a doufám, že brzo něco najdem, protože ti medvědi tady... Naštěstí tak po hodině najdeme místo, už je tady nějakej trempík, ale nevadí mu, když s ním budeme sdílet prostor. Večeři si žádnou nedáváme, jen trávíme, pozorujem hvězdy, vypijem tak 10l vody a jdem spát. 

takhle vyčerpaní jsme byli po cestě nahoru :-)

STŘEDA 14/8- vstávačka, sníďa, soused už jde, následujeme ho po chvíli, překonáváme tu horrible hole, což je vlastně jen sesuv půdy, po cestě staví hráz, napojujeme se na silnici, jeden z dělňasů mluví anglicky, tak s ním něco prohodíme a pokračujeme do Ceremu. Vesnička je úplně mrtvá, koupeme se v řece, pereme prádlo, já se opaluju. Nějaká babča vypadající jako Baba Jaga do Marči něco hustí, ale nerozumíme ani slovo. Pak nás čeká 800m stoupání, v půlce potkáváme zas turistickej bar, dáváme colu, pán vypadá jako klasickej číšník v restauraci, má i podnos. Následuje poklidné stoupání, ale to by nebylo ono, tak zase prudké stoupání. Nahoře si chceme udělat jídlo, ale ženou se mraky. Babi, co jde kolem, nám nabízí ať se jdem ubytovat k ní, protože bude pršet, ale nene. Začíná přituhovat, tak rozděláváme stan, v tu chvíli začne i pršet a za pár je tady i bouřka jak hrom. Jsme v 1900 metrech na vrcholu kopce, to není přímo to místo, kde chcete bejt ve velký bouřce. Kor když máte z bouřek respekt. A hrom trvá tak 20 sekund. Radši to zaspíme a když se vzbudíme a pořád prší, je nám jasný, že pro dnešek jsme skončili. Jsme cca 7km od Doberdolu, máme před sebou ještě dva dny, to půjde. Flexíme ve stanu do konce dne, po hrozivé bouřce je alespoň krásná duha. Večer kolem jezdí a chodí místňáci, znějí dost opile, ale přežijeme.

klid po bouři

ČTVRTEK 15/8- Ráno nemáme nic moc vyhlídky- Marčovi je špatně, jestli z vody nebo z tuňáka, co jsme měli k večeři, nevíme. Taky se necítím moc dobře, ale pořád to jde. Jdeme po zkrácené cestě k Hridskému jezeru, po asi 5km dáváme pauzu a postupně víc a víc pauz, protože Marči stav se zhoršuje a zvrací. Pokoušíme se jít dál, ale nemůže(m). Odpočíváme, kolem projede táta se synkem na koních. Rozhodneme se jít, ale vzdáváme to po pár krocích. Mně taky není dobře. Otec se synem jedou zpět. Asi tady ležíme už dlouho. Pak se rozhodneme ještě jednou, ale žádná cesta před náma není, jen borůvčí. Martin nemá sílu ani jít. Pro dnešek nám nezbývá nic jiného než to zalomit. Marťas umírá, čti odpočívá, já rozkládám stan, aby uschnul a trhám mu borůvky aneb to jediné, co může jíst. Jelikož zvrací pořád dál, tak stan rovnou stavím ať máme zázemí. Posloucháme podcasty, je nám zima, můj stav se jenom zhoršuje a nezbývá nám nic jiného, než doufat, že zítra bude líp a dostanem se do Plavu. Je to 17km.

PÁTEK 16/8- Probouzíme se celkem brzy, parťák říká, že to půjde, stav není 100% ale půjde to. Venku je mlha, snídáme müsli tyčku a snažíme se najít Mountain Wreth Trail. Dle map snad vede potokem, tak sejdeme do údolí, potkáváme místňáka, ten nám ukazuje směr Plav, jdem cestou necestou (doslova), brodíme se klečovitým porostem až dojdem k vesničce. Domečky zde vypadají zbrusu nově, silnice k nim není ani na mapách. Pak by nás mělo čekat poslední stoupání. Ale na cestě je překážka- pes. Šteká dost nevraživě. Snažíme se ho tedy obejít lesem, ale najednou se na nás seběhnou další tři, z nichž jeden je takovej ten pes, kterýho se fakt bojíte, že by vás zakousnul ani by nemrkl. Bereme to víc lesem a vylejzáme přímo do stáda ovcí. To jsme si teda pomohli. Ale slyšíme baču, tak by to mohlo bejt OK. A taky, že je. Vyškrábeme se na kopec, slupnem další borůvky a konečně vidíme cestu. Na jezero kašlem a jdeme rovnou do Plavu. Dalších 15km (o tom, jak ty kilometry vůbec neubíhaj jsem už psala, žejo?). Teď nás čeká už jen klesání, cesta v pohodě lesem a po lukách. Na konec se nám otvírá krásný výhled na Plav. Přijdeme přímo do centra, v turistickém centru se připojujeme na wifi a hledáme nějaké ubytko na poslední noc, protože Marča si chce po náročných chvilkách užít luxusu. Objednává jej přes nějakou booking appku a čekáme až nám přijde majitel otevřít.  Čekáme přes hodinu, 2x mu voláme a stejně pořád čekáme. Směju se Marťovi, protože on vybral tohle ubytko, já jsem chtěla s balkonem a grilem, haha, ale za stejnou cenu. Nakonec nám otevřou. Máme i vanu!!! Sice má tak metr na metr, ale máme. Dáme si poslední procházku, Marča trochu neuváženě zvolí jako první jídlo po 40 hodinách burek (blbě mu bylo ještě v sobotu odpoledne), chillíme na molu a pak zevlíme na pokoji. 

A to by bylo. Tolik k treku po vrcholcích Balkánu. Naše zkrácená verze měla asi 100km. Cestou zpět jsme se rozdělili a já jela sama domů autobusem plnym Srbů. Mám tu ještě pár poznatků z cesty: předjíždíme busem přes dvojitou plnou čáru ikdyž máme policajty jako pasažéry, na autobusovém nádraží po mě chce security 2€ za používání stanice (nevšimla bych si, že by to chtěl po komkoliv jiném než mě, ale ok), na 20hodinovou cestu do Prahy mám rezervováno místo, ale když nastoupím do busu je tak plnej, že musim sedět na schodech (máme tu asi černé pasažéry haha), naštěstí po 20km přijede autobus na nějaký Pejić terminál, kde je milion stejných autobusů a na žádným z nich není napsáno Praha. Ptám se tak třech chlapíků se žlutými vestami a nikdo z nich netuší, kde Praha je, natož jaký bus by tam měl jet. O moje zavazadlo však prý bylo postaráno. A tak když najdu autobus, zbylých xy hodin jen doufám, že v něm i moje krosna. A byla. Konec dobrý, všechno dobré. :-) A tak jedu zas zpátky přes 20 hodin autobusem, přičemž když jsme se vraceli z Anglie, tak jsem klukům říkala, že přece nepojedu busem z Londýna tak dlouho... And here I am.

Příště diary z Himalájí!