Pouť do Santiaga de Compostela

… o tom jak jsme utekli před koronou a ušli přes 300km

focení na samospoušť je vždycky těžší než se zdá

    V září jsem pracovala v Itálii na sběru hroznů. Tuhle brigádu můžu považovat jako nejlepší, co jsem kdy měla. I když jsem tam jela úplně na blind, znala jsem jen kamaráda Honzu, který mi to dohodil a se kterým jsem se poznala v létě na jiné brigádě v Anglii, tak se zde sešla super parta více či méně alternativních lidiček a práce byla zábavou. Jako bonus jsme pracovali pár kilometrů od Lago di Garda a jet po práci k tomuhle krásnýmu jezeru byla fakt pecka. Přijela jsem o jeden den později než většina, jelikož jsem byla s mamčou v Řecku (letenky za 9 eur, neber to (ójé, myslím, že tohle bude dlouhý příspěvek, když vidím, jak se mi větví myšlenky :-D ale všechno se vším souvisí!)), takže když jsem nastoupila do práce, šéfis dal nováčky do jednoho týmu a tak se stalo, že jsem byla ve dvojici s Anet. And here we are. Kecaly jsme o všem, jak se to tak stává, když si s někým sednete a pracujete x hodin vedle sebe. A když mluvila o pouti do Santiaga, věděla jsem o ní právě od mamky. Řekly jsme si, že bychom to prubly (pozn. autora: ikdyž jsme byly dvě holky a měla bych tedy všude psát Ypsilon, aby to bylo gramaticky správně, tak mne prosím omluvte, když nám tam někdy hodím měkký íčko, protože si myslím, že jsme dost tvrdý i bez tvrdýho Y, grazias). Po brigádě se nám ani nechtělo vracet moc domů, protože tam řádil virus. A tak jsme se sešly, během dvou odpolední naplánovaly, kterou trasu bychom šly a jak velký úsek (protože přes 700km znělo hrozivě), koupily letenky, v Decathlonu celou výbavu, řešily, zda koupit stan, obvolávaly ambasády a všechny příslušné úřady, protože zrovna dali Madrid do karantény, ale nikdo nic nevěděl a nebyl schopen nám podat relevantní informace a tak jsme jen doufaly, že všechno půjde hladce. Doma (resp. v ČR) jsem strávila přesně 11 dní. Doma (jakože fakt doma) bych řekla, že max. 4. Ale stihla jsem všechno a všechny! A mnohem víc.

Decathlon prosíme o sponzoring

               A tak jsme vyrazily. 9/10 se scházíme v Pardubicích na nádraží, vlak do Prahy jede nejpomaleji, co jsem kdy zažila, přes hodinu a půl, na letišti si dáváme pivíčko a balíme mojí krosnu jako miminko do smršťovací fólie, kterou jsme koupili teď v obchodě. Máme jen jedno zavazadlo, ale to už jsem jako cestovací protip někde uváděla. Batoh má 17kg. A to jsme nakonec ani ten stan nekoupili a vyřešili to tak, že každá má jednu plachtu 3x2m za 49Kč :-D. Letíme, každá má celou řadu pro sebe a ve 23:30 přilétáme do Madridu. Uděláme tu chybu, že vyjdeme z vnitřního letištního prostoru, i když jsme tam chtěli přespat, a pán sekuriťák nás pak nechce pustit dovnitř, protože nemáme boarding pass. To jsou mi ale novinky v téhle covid éře. Áňa mu názorně předvádí, že potřebuje jen na záchod a propašujeme se dovnitř. Ale jen na ten záchod teda. Koumeme jak se dostat do Léonu, protože jsme si nebyly jisté, zda sem vůbec docestujeme, tak jsme nic nerezervovaly předem. Jeden řidič na Blablacar nás odmítne a vystraší tím, že potřebujeme mít povolení na opuštění Madridu. A tak voláme na českou ambasádu (v pátek v noci) a paní říká, že nám -jakožto turistům- nemají co vystavit za povolení. Jedeme posledním metrem do centra, ale jelikož je poslední, tak končí o 2 zastávky dřív, než kam jsme chtěly dojet. Zbytek tedy už jdeme pěšky, policajti zastavují a ptají se, kam jdeme (na autobusové nádraží, prosím pěkně) a nasměřují nás, teda… jdeme správně, jen máme jít přes nadchod. Nádraží je zavřené, to poznáme už podle toho, že před ním se povaluje spousta lidiček. Přidáme se k nim? Asi ne. Jdeme za roh a zakempíme to na lavičce. Woohoo, první noc a spíme na bezďáky!

Den 0. 10/10/2020- V 7 budíček, „Jak ses vyspala?“ – „No, moc ne.“ Tuhle hlášku si musím zapsat. Jdeme na busák, lidi jsou už i uvnitř, to je dobrý znamení. Společnost Alsa, se kterou jsme chtěli jet, má zavřené okýnko a paní na recepci říká, ať si koupíme jízdenku v automatu. Chtěli jsme se nejdřív zeptat, jestli nám dovolej vůbec jet, ale když budem mít jízdenku, tak asi jo. Stojí 27 euro, uff. Na toaletách si čistíme zuby, Áňa si koupí sendvič za 2eura a není vůbec chutnej. Za pár minut sedíme v autobuse, moje interaktivní obrazovka nefunguje, ale nevadí mi to, sleduju nádherný barevný rozednění a spím. V Léonu jsme ve 12:40. Jako jednu z prvních věcí vidíme paní, co jde pozpátku. Jdeme do centra, dáváme si kafíčko. Zjišťujeme, že je sobota a všude se zavírá za 20 minut. Chceme koupit plynovou kartuši, naštěstí outdoor shop je za rohem, ale mají jen jiný typ bomb. Dále sháníme poutnický kredenciál, do kterého musíte sbírat razítka po cestě, aby vám pouť na konci uznali a dostali jste diplom (jo, přesně proto to děláme totiž, haha). Obejdeme asi tři místa, ale nikde jej nemají. U číňanů si Áňa aspoň kupuje další nový nožík, protože ho nechala v příručáku a na letišti ji byl zabaven. A tak si koupíme pivko jako správné Češky a čekáme, až se odpoledne otevře katedrála, kde by teda kredenciál mohli mít. Nemaj. Náhodní lidičky nám přejí Buen camino! To je moc milé. Leon je krásné městečko, všude fontány, náměstíčka. Kredenciál seženeme na univerzitě a můžeme vyrazit za město. Chceme se najíst, ale nic se nám nezamlouvá anebo mají zavřeno. Nakonec dojdeme až za Trabajo. V hypermarketu kupujeme správné bomby, ale abychom se ujistili, voláme pracovníka a já prvně využívám španělštiny dosud učené pouze na Duolingu. Super pocit. Ikdyž se ptám jen jestli to je OK. Pak si v bufetu dáme jídlo. Áňa burger a já bagetu (typické španělské bocadillo, které budeme později jíst každičký den). Na zahájení cesty si dáváme i to nejlevnější víno. Jdeme ještě kousek a usídlíme se v závětří u oveček. Místo sic krásou nijak neoplývá, ale je v závětří. V deníku mám napsáno „Nic moc místo, ale docela dobrý místo.“ Ať to znamená, co to znamená. Protahujeme se při západu slunka, zavrtáme se do pelechu, uvaříme čaj a jdeme spát. Den 0 považujeme za velmi úspěšný!

takhle jsme se smály ještě před zahájením cesty

Den 1. 11/10 – V noci byla krutá zima, neustále jsme se budily a nekonečně čekaly na východ slunka. Ten byl až v 8:30. Vše máme omrzlé. Pod plachtou, se kterou jsme myslely, že máme vyhráno, nám zadýchání udělalo akorát rosu a všechno je mokré. Takhle zmrzlé prsty jsem neměla ani nepamatuju. Vyrážím na cestu o chvíli dřív než Áňa. Mám rychleji sbaleno a nepotřebuju na velkou. Náš plán bylo jít cestu každá sama, a v cíli (denním nebo celkovém) se potkat, a tak to dodržujeme. Jdu, jdu, jdu. Cestou beru vodu, svlékám vrstvy. Po cestě je taková budka, Pilgrim’s oaza je na ní napsáno, a je to místnůstka na věci pro poutníky- například sandále, knihy atp. Posilňuji se sušenkou a na slunku si chci odpočinout, až usnu. Pak akorát přijde Anet a tak si ještě pochillíme společně a jdeme dál. Míjíme Portugalce Zubíka, zpívá si. Dojdeme do Villar de Mazarife a všechny alberque (ubytovny pro poutníky) jsou zavřené. Zubík hledá s námi. Ale nic tu není. Po zážitku z noci chceme/musíme spát uvnitř, takže nezbývá nic jiného než jít dál. Máme za sebou už 19km a dalším městečkem je Hospital de Orbigo. Dalších 14,5km. Uff, takhle jsme si první den teda úplně nepředstavovaly :-D. Dáváme si pauzu na busové zastávce, Zubík jde. My svačíme. Bagetu a wayusu (bylinný čaj a 100% přírodní „energy drink“). Přemýšlíme nad stopem, ale moc aut tu nejezdí. U té oázy jsem ještě Anet říkala, že se můžeme přemístit o kus dál a tím ušetříme dny a tím pádem i peníze (nepočítaly jsme totiž s tím, že budeme muset spát v ubytovnách a naruší to náš rozpočet). Áňa však říká, že to je nesmysl na pouti. Teď už to tak ale nevidí(me) :-D. Ujdeme třeba 2km a stopneme projíždějící auto, yes! Najdeme ubytovnu za 11eur, nebereme, kemp je zavřený, druhá ubytovna za 8, OK, bereme. Krásná zahrada, WC, sprcha! Vyprat prádlo, pivenko, zápisky a postel! Luxus. Neuvěřitelný. Po chvíli přijde Zubík. Trochu se stydíme, tak se k němu úplně nehlásíme. Má strašně nepřirozený účes i barvu vlasů. Po chvíli si k nám přisedne Ital (zvláštní jak se neptáme lidí na jména, asi jich potkáme hodně tak proto?). Přezdíváme ho Henry Propr kvůli jeho brýlím a po chvíli s ním vapujeme zeleň, kterou koupil v Barceloně. Mluví trochu zvláštně, dost se směje, když říkáme naučenou hlášku z brigády v Itálii (Telo guiro fra!). Náš plán pochodu je stejný, jen my počítali se 17 dny a on to chce ujít za 10. Hmmm. Taky říká, že teď půjdeme horama a bude zima. A taky, že se včera zkazilo počasí, do té doby bylo tepleji. Hmmm hmmm. Pak jdeme dovnitř, protože je fakt zima. Vapujeme s výhledem na červánky a hřeje nás kromě topení i pocit, že tam dnes nemusíme mrznout. Jím skoro celou čokoládu a píšu si deník. Ode dneška jsem offline, maximálně napíšu SMS mamce.

demotivující značení na začátku, motivující po chvíli

Den 2. 12/10- Budíček v 7:20, tak krásná noc! V posteli! A ten rozdíl kouknout se na čas a být ráda za to, že ještě můžu chvíli spát, než si přát už východ slunka a přečkávat nekonečnou zimomřivost. Do 8 hodin máme opustit ubytovnu, balíme se, venku jsou jen 2 stupně! Vyrážím před Áňou, ještě za polotmy, přes pole, tam již svlékám vrstvy, míjíme se s ostatními poutníky. Cesta je moc příjemná, vede přes vyprahlá místa, políčka a vesničky. Všechno kolem je zavřené, protože je státní svátek, nebo protože je doba viru. Sraz máme v Astorze před katedrálou. Po cestě je již vidět z kopce. Míjím hipísácké obydlí, kde prodávají kafe a pamlsky za dobrovolný příspěvek. Pod kopcem se jde po asfaltu, ze kterého trochu bolí nožky. Ve 12 hodin jsem před katedrálou a mám za sebou 18 km. To mi přijde slušné. Nikam jsem se nehnala, jen mám dlouhé nohy. J Nechávám si orazítkovat kredenciál, na náměstí si dám kafíčko, čtu knihu a čekám. Svítí sluníčko, stromy mají žluté listy a ve vzduchu vládne pohoda. Áňa přijde po 13.hodině. Nastavujeme cíl za dalších 10 a více kilometrů v El Gansu. V předposlední vesnici si vařím jídlo a kochám se výhledem. Posledních 5 km už jdu pomaličku. Opětovné shledání s Áňou je velmi vřelé a hlasité. Byla to dlouhá cesta. Rozhodneme se usídlit někde v okolí. Najdeme přístřešek na cizím pozemku. Ale jen na přespání pro nevinné poutníky (poutnice) by s tím měli být všichni v pohodě. Doufáme. Za kamennou zdí se protahujeme, dáváme si rapé a meditaci. Píšu deník, učím se španělštinu, pijeme čaj. V závětří usínáme se všemi vrstvami oblečení, co máme. Anet dokonce vytahuje i tzv. emergency blanket aneb takovou tu fólii, do který balí mrtvoly. Ne, mrtvoly ne, ale když má někdo třeba úraz na sjezdovce, aby neumrzl, víte co. Hrozně to šustí. Dnes jsme ušli 32 km, myslím, že je to můj osobní rekord. Jsem šťastna.

pohodička v půlce cesty

Den 3. 13/10- Noc byla tak teplá, že když jsme usínali, tak jsme se potili. Bylo 9 stupňů. Když jsem se vzbudila v noci s vyměšovací potřebou, tak jsem viděla padat hvězdu. Ráno zaspáváme budík na 7. ranní, vstáváme ale až v 8, snídáme v posteli a dáváme si kakaíčko při východu slunce. Nádhera. Sraz naplánujeme v Rabacalu, cestou si nahlas zpívám, kupuji taštičky plněné čokoládou, bagetu a pokračujeme v chůzi. Přes krásné lesy až nahoru a výhledy jsou ohromující. Všude kolem pohoří, zeleno, vesnička Fancebadón v 1500 výškových metrech, na oběd se scházíme, sundáváme boty a vychutnáváme si avokádovo-tuňákovo-sýrové tousty. Všechno je skvělý. Za dalším kopcem jsou výhledy 360 stupňové, nádhera. V El Acebu je vše zavřeno, s dalším poutníkem jdeme do hotelu, kde jsou otevřené dveře, ale nikde nikdo; voláme do albergue v další vesnici, která je na mapě zakreslená jakože by měla mít otevřeno. Prý mají otevřeno. Už se nám moc nechce, všechny tyhle zavřené hotýlky nás trochu demotivují, a i když je to jen 3km, tak první auto, co jede kolem, stopneme. Přijedeme a žádná ubytovna s tímhle jménem tu není. Voláme znovu na číslo. Chlapík říká, že někam jede, že je v jiné vesnici. Moc mu to anglicky nejde, nebo nevím, kde se bere ten šum v komunikaci. Myslíme si tedy, že nás odveze do jiné vesnice, kde ta ubytovna je. Ale přijede a otevře dveře. Za 7 eur máme celý kvartýr jen pro sebe! Velká okna, dřevo, horká sprcha, sluníčko, jídlo. Vaříme na bombě, zatímco kecáme s majitelem. Prý tu jedna poutnice zemřela. Heart attack. Infarkt. Majitel říká, že je nějaký zákon, kdy nesmíte nosit plynové kartuše. O tom nic nevíme.

panorama z cesty

Den 4. 14/10- Budíček v 8 hodin, snídaně, opuštění hotýlku bez zamčení, 13 km do Ponferady. Cesta vede z kopce a pak po asfaltu, okolo jsou stále krásné hory. Na náměstí si čtu knihu v bundě, moc příjemno. Za hodinu přijde Áňa, nějaká naštvaná. Dáváme si kafíčko, ona palačinku na nervy. Další hodinu tak trávíme spolu na náměstí. Pak jdeme do obchodu. Za městem hledáme místo na spaní, v noci má být 7 stupňů, což je nově náš limit pro spaní venku. Anet ještě kupuje víno ve vinařství, kde si doplňujeme vodu. Prohledáváme rozestavěné domy, až se usídlíme za oponou pozemku na prodej. Vařím(e) večeři- torteliny s kukuřicí, tuňákem a sýrem! A objevujeme tím naše nové oblíbené jídlo. Dnes to byl kratší den, za to vydatnější na alkohol. Pijeme víno, později ještě 2 piva, posloucháme drumíky a rozmlouváme o životě, o tom, co chceme v budoucnu doopravdy dělat.

 

tajná schovka

Den 5. 15/10- Budík v 7:30, zpívám si Dancing in the moonlight a mám dobrou náladu. Což je po ne extra dobré noci, velmi potěšující. Zatímco na začátku nám cedule se zbývajícím počtem kilometrů přišly dost demotivující, tak teď už je to přesně naopak a cením si jich. Sraz si dáváme až v dnešním cíli, tedy v Trabadelu, 28km. V Camponaraji si vybírám v bankomatu cash, Áňa je mi v patách. Nevím, který den nás začaly bolet nohy, ale včera večer jsme zjistily, že to nejsou puchýře, co nás bolí, ale otoky. Áňu začla nejprve bolet pravá a mně levá. A teď mě začíná i druhá. Úplně mi u kotníku vrže při každém pohybu. Ploužím se jako hlemýžď. Cestou do Cacabla jdou přede mnou tři Španělky a velmi nahlas se baví, snažím se ovládnout mou mysl a překonat to, že by mě to štvalo. Po cestě se občerstvím hroznem hrozných hroznů. Ne, jsou dobré. Vzpomínám na Itálii. Okolo 2. hodiny odpolední stavím na svačinu a nahrávám mé malé sestřence Terezce vzkaz k svátku. Kochám se. Rozejít to je vždy nejtěžší. Po 16 km si dělám kafe s tím, že dnes ušetřím za kavárnu, nahrávám vzkaz domů. Situace s virem je tam nyní hrozivá. Budem se vůbec chtít vracet? Ve Villafranca je možnost alternativní cesty přes hory, ale vzhledem k bolavým nohám jdu po silnici, což se později také nejeví jako nejlepší nápad. Nekonečná cesta, alespoň, že kolem nejezdí tolik aut. Vůbec to neutíká. V cíli má být ubytovna za 5 eur, ale… je zavřená, klasicky. Otevřené jsou jen dvě- jedna za 14 a druhá za 12. Čekám hodinu na Anet, volám do dalších vesnic, ceny jsou ale stejné. Jdeme do té za 12 eur, koupeme se, vaříme, pereme a odpočíváme. Zjišťujeme, že máme nejspíš natažené achillovky. Zítra si můžeme vybrat buď cestu s 22km nebo 31 s převýšením 1100m. Myslím, že máme jasno. Pokoj sdílíme s mladým Italem, moc nemluví. Spí se krásně. Měkká postýlka.

podzimní barvy, já a můj stín na cestě

Den 6. 16/10-  Venku pouhopouhé 2 stupně. Budíček v 7 a v 7:35 vyrážím. To je rekord. Další. Vzbudila jsem se s bolestí zubu na dotek, snad to přejde. Venku jsou ještě vidět hvězdy, ale cesta zase vede kolem silnice, takže nic moc. Sluneční paprsky dorazí až po 9:40! Mezi horami do té doby mrznu. S paprsky konečně rozmrzám a už mám za sebou 10km. Cestička mě vede konečně mezi vesnicemi, lesíky, stoupám až k výhledům. Nahoře si dávám pauzu, k jídlu mám jen půl jablka. Píšu Anet, prý je jen kilometr ode mě, tak přijde, sedneme si na balíky a dáme si rapé. V hlavě mám po fouknutí této zázračné přírodní medicíny opět uklizeno, vyklidněno, žádné myšlenky a ticho. Sedíme a kocháme se. Pak Anet vytáhne tuňáka, zbytek chleba, mandle a čokoládu. Geniální. Dnes si to dáme zase kratší. Strávíme spoustu času tady. A stojí to za to. Máme za sebou 18km a jsou asi 2 odpoledne. Volám do Linares, ubytovna za 10 eur a je to 6 km. OK. Jdu přes O’Cebrio, stavuju se v obchodě na kuří nožce ze dřeva, hraje tu nahlas hudba, bavím se s Belgičankou, která si zde půjčuje kolo a sjede kopec až do Triacastely. Taky dobrý nápad. Přijdu do ubytovny, která je obřím krásným domem s francouzskými okny. Spolubydlící z předchozí noci a dva další poutníci tu čekají už prý dvě hodiny, než někdo přijde. Zapisuju si do deníku a po chvíli přijde paní domácí, bydlí pod námi, zkasíruje nás a orazítkuje. Áňa přijde později a tak neplatí a je tak hodná, že si podělíme náklady a noc v modernu nás tak přijde jen na 5 eur, juhů! Po sprše zjistíme, že obchod ve vesnici je otevřený a využijeme tak potenciálu vybavené kuchyně. Nejdřív polévka, víno a pak rýže ala paella aneb rýže s tím, co měli v obchodě a jelikož nejmenší balení bylo kilo rýže, podělíme se s ostatními. Nakonec je z toho nádherný večer plný smíchu, životních příběhů a pouček. Bavíme se o tom, co kdo dělá a zas a znovu přicházíme na to, že jsme si všichni nějakým způsobem podobní. Jako zákusek nás Italové a Francouzka učí jíst pečené kaštany. Ital, který s námi sdílel pokoj, se jmenuje Lorenzo. Kuchař, nyní bez práce. Pak je tu Francouzka Lorenc, které je 60 a více let, jde celou trasu z Francie, všechen respekt! A dalším Italem je Mirko. Profi cyklista. Kluci jsou stejně staří jako my. Jdeme spát s obrovským pocitem spokojenosti. Zítra nás čeká přes 30km.

výhled z ubytovny

zelená panoramata 

Den 7- 17/10- Dnes nás čeká 33,5km do Sarii. Zní to trošku šíleně. Vycházím jako předposlední z naší party. Kafe z automatu mi Anet rozlije. Dnes není taková zima, bundu sundávám po chvíli a čaj v termosce se mi protrhl, ale i tak ho piju. Jeden výstup na horu, zbytek je z kopce. Jsou tu super silnice na sjíždění na longboardu. Ten bych si teď přála mít. Nohy bolí, ale při delší chůzi už ne tolik. Nemůžu se tedy zastavit. Potkávám Lorenza, jdeme spolu. 18 km do Triacastely. Tam dáváme sváču, Lor sní celou obrovskou bagetu. Moc se na tom pobavím, to jsem ještě neviděla. Po 20 minutách přibližně přichází Lorenc a Mirko, divím se, že jsem je nepotkala. Čekám na Áňu, páč má půlku svačiny ona. Přijde až po hodině a půl, ostatní už odešli. Rozbrečí se bolestí. Achich. Nechceme se přemáhat a chceme si cestu užívat, ale s oteklýma kotníkama to není žádná sranda. Jdu dál. Silnice. Nic moc. Jdu pochroumaně, tak, jak mi bolest dovolí. Přemýšlím, zda spát venku. Má být 8 stupňů. Ale zase být po tak dlouhé cestě za odměnu vevnitř, to by bylo také fajn. Potkávám naší skupinku u hipisácké stodoly, kde je opět občerstvení za dobrovolný příspěvek. Dávám si hrušku, mandarinku a sušenku. Společně vyrážíme dál, ale já jdu rychleji než ostatní, pouštím si podcast o Tinderu a šlapu. Poslední 2-3 km. Chilluju v trávě. Je to fakt dálka. Zase mě dojdou a společně docházíme do cíle, do Sarii. Anet je daleko za námi. Ubytovna za 8 eur, volám jim, zda mají volno, prý ano, přijdeme tam a společná ložnice pro 30 lidí je plná. Jdeme po schodech nahoru a objevíme volné pokoje po dvou, jeden zaberu pro mě a Áňu a druhý si vezme Lor a Mirko. Lorenzo šel do vedlejší ubytovny. Sprcha. Přijdu na to, že kromě otoků mám asi 4 puchýře. A to jsou jen po dnešku. 37,7km. Další rekord. Opravdu vydatný den. Zítra se chceme s Anet rozdělit, alespoň na den. Vaříme v pokoji a jdeme spát.

 

Den 8- 18/10- 7:55 budík, 10 hodin spánku, nádhera. Začíná mi solo den! Mám v plánu nemluvit česky, ale při tejpování nohou to už poruším. Lorenc odešla už v 7 hodin s cílem mnohem dál, než máme nastavený my. Loučím se s Anet s tím, že se potkáme zítra nebo jindy. A jdu. Hned jsem venku z města, ani si nestihnu nic koupit. A také hned potkávám zástupy lidí. Turistů. Proto byla tak plná ubytovna, čeká nás posledních 100 km a pro získání poutnického diplomu stačí ujít posledních 100 km a z každého dne mít 2 razítka. Jdou tu fakt všichni. S těžkostí předbíhám staříčky i turisty, skupiny teenagerů s pidibatůžky. Na internetu jsem viděla, že si můžete koupit balíček s ubytováním a bez jídla do Santiaga za 550 dolarů. A za to vám dovezou batožinu do denního cíle vždycky. To je opravdu lumpárna. Cesta ubíhá, krajina je nádherná. Usmívám se. O kus dál vidím Mirka na kafi, Lorenze nepotkám celý den. Avšak později mi píše, kde jsem. Do Portomarin je to asi 24km, jsem tu lehce po 2. hodině. Na náměstí v cíli si říkám, co budu jen dělat po zbytek dne. V obchodě si chci koupit něco dobrého, džus třeba, ale šroubovací víno za 1,4 eur vyhrává jednoznačně poměr cena-výkon. Zbylé obchody jsou zavřené, protože je siesta. Ty siesty mě tu teda vůbec nebaví. Nechávám si tak otisknout razítka ve dvou ubytovnách po cestě a jdu za město. Pak si vzpomenu, že nemám vodu. Teda mám, ale jen litr. Vracet se už fakt nebudu. Chtěla jsem se vykoupat v přítoku řeky (co jsem viděla na mapě), ale je špinavý. Jdu lesem a najdu loučku za balíky, kousek od cesty. Beru, piju vínko, chrumkám kukuřici a oříšky, čtu si, je vedro, opaluji se! Anet píše, že bude taky spát venku, jsem pyšná. O kousek se přesouvám, vařím, jím, protahuju se. Lorenzo mi posílá fotku, jak mají na ubytovně vanu… Oni bathtub a já alespoň sunbath. Těším se na noční oblohu. Víno nemám šanci vypít sama a tak ho budu muset zítra ještě táhnout s sebou. A to je ve skle. Od té doby, co jsme v Galicii, je na každém patníku jak daleko to ještě do Santiaga, na tisíciny kilometru! To ubíhá pomalu. Ale už jen 95km. Psi tu štěkají jako pomatení, asi budu spát se špuntama. Zítřejší cíl je Palas de Rei, zase 25-30km. To je OK. Přemýšlím(e), kam na pláž a za teplem se pojedeme ohřát po pouti. Já jsem pro Portugalsko a Áňa pro Maroko. Třeba se zase rozdělíme. Uvidíme.

Den 9- 19/10- Noc sama prožívám v pohodě, jen je zase všechno mokré. V 5 ráno se snažím postavit z hůlek přístřešek. V 8:18 mě budí chodící lidé kolem, asi bych už tedy měla taky vstávat. Krásný východ slunce, balím se a jdu. Včera večer jsem se nemohla už ani postavit, ale dnes při chůzi je to lepší. Mám furt to víno. Docházím Áňu a dopíjíme ho spolu. Anet mi vypráví, jak chtěla spát venku, ale pak jí kluci napsali a propašovali k sobě do ubytka zadarmo. Tak nakonec nejsem pyšná (protože nespala venku). Jdeme dál přes bolest. Chvíli jsme přiopilé. Výhledy za náma jsou nádherné. Proč jsou vždycky za náma? Cesta vede kolem silnice, ale ne po ní, tak to je fajn. Kluky nedohoním. Posledních 7 km je nekonečných. Fouká vítr. Pršet má ode 3 odpoledne. Nohy mě bolí jen, když se zastavím. Proto jdu jako terminátor eMinátor. Všechny ubytovny jsou za 10 eur, čekám na Anet a začne pršet. Bereme první ubytovnu. Je pěkná. Peru, dávám sprchu, pak jdeme na kafe a nákup na vandráky v žabkách a pláštěnce. K večeři mám párky a čokoládu. Mňam. Plánujem trasu na Kanáry, protože jsme našly levné letenky. Snažím se to ještě vykomunikovat s kamarádem, jehož brácha tam bydlí. To by šlo. Dostávám gratulace k svátku, moc milé. Odpočíváme. Dnes mi přestaly fungovat hodinky s krokoměrem. Né, že bych si je koupila vysloveně kvůli tomuhle treku…

 

krásný východ slunce při mém solodni

Den 10- 20/10- Krásný spánek jako vždy v posteli. Jen když jsem se otočila a špatně dala nohu, tak jsem se bolestí probudila. Ještě se mi nikdy na žádném treku nic podobného nestalo a teď to máme obě. Čím to je? 7:10 budík, kafčo na cestě za tmy, dnes to šlape jedna báseň a když už předejdeš všechny ty turisty, tak to nechceš dělat znova a nenecháš je tě předejít, tak jedu za fretka. Teda, jde to docela samo. V lese před Melide potkávám Lorenza, jdeme spolu, nabízí mi cigaretu, odmítám, nechápu, jak může při tomto tempu ještě stíhat kouřit. V Melide si dávám(e) první pauzu. Já svačím a později jdu na kafe, ke kterému dostávám dortík, mňam. Z vesela jdu dál. V Arzúe jsem už po 2. odpolední. 28,5km za mnou. Co teď. Obcházím všechny albergue a ceny jsou 10-12 eur. Beru až tu na konci. Jsem tu první. Sprcha se šamponem, wow! Lorenzo mi píše, v které ubytovně jsem, a po chvíli přijde také. Cestou jsem viděla na této ulici Dental clinic, nějakým způsobem mě „lákala“, tak tam volám a za půl hodiny mám přijít. Se zuby mám často problémy a nerada bych to podcenila. Vyčistím zuby a jdu tam. Trochu zápasíme s domluvením se, chtějí něco podepsat, vyplním papír, ale nevím co je „Firma“, říkám, že žádnou nemám, sestřičky se ptají v čekárně, kdo umí anglicky a nikdo nic. Pak příjemný pan doktor mi vysvětlí, že firma je podpis. Aha, fajn, tak to podepíšu, to není problém. Říkám, že když to bude emergency, aby mi to spravili, ale jinak to zvládnu až doma. Udělají mi rentgen a předepíší antibiotika. Prý je to dobře spravené, a kdyby byl problém, tak jediným řešením bude extrakce. Jsem happy. Je tu trouba, tak cestou z lékárny koupím ještě pizzu a víno a dezert. S Áňou tak později máme vybalancovanou večeři = pizzu, salát a víno. Protože večer začnu brát prášky a nebudu moct pít. Tak proto. Haha. Zítra nás čeká do vesnice dalších 28km. A my myslely, že dnes to byla poslední dlouhá etapa, ale nevadí mi to. Pak budeme v Santiagu brzy, což je fajn. Anet mi udělá náramek z palmičky. Kluci se dívají na fotbal a my popíjíme, odpočíváme a bavíme se. V předsíňce od kuchyně. Vedlejší místnost aneb ložnice nás všech dosti smrdí. Celkem jsme se picli a kluci odešli někam ven. Přemýšlíme nad tím, co asi dělají. Pak se protáhneme jako myšky k postelím, Anet naláduje ještě nějaké jídlo a jdeme spát. Spalo se mi divně. Asi potom vínu. A prášku. Zdálo se mi, že jsem šla na záchod a mluvila jsem s Lorenzem, který spal vedle mě, a po probuzení jsem nevěděla, zda to byla pravda nebo ne.

My a Italové

Den 11. 21/10- 7:00 budíček, vstáváme úplně první, to se nám teda ještě nestalo. Po chvíli se budí i ostatní. My si balíme věci u kuchyňky, kafíčko k tomu. Venku trochu prší, vyrážíme postupně. Bolí mě noha z jiné části dneska- nárt. Prvních 10km je pohoda, v půlce si dám svačinu i když je teprv 10 něco (hodin). Chvílema neprší a chvílema hrozně moc. Schovávám mobil a vše hlouběji do útrob batohu. Posledních 7km je kolem letiště, kroky vůbec neubíhají, moc to bolí. Konečně dojdu do albergue. Kluci včera dělali rezervaci dopředu, mně nebrali telefon, tak možná to mě popohání vpřed. Přijdu a mají místo, uff.  Je to totiž jediná ubytovna v okolí. Jsem tu. Ubytována. Celá od bahna. Sprcha. Pokoj smrdí už teď. Mám divnou náladu. Nožka bolí, déšť, v ČR od zítra lockdown, letenky na Kanáry už nejsou za 10 ale za 38eur. Anet přijde a srší z ní pozitivismus. Ze mě ještě pořád ne. Pak máme nápad dát si rapé a zeptat se ho na radu kam dál. Dáme si ho i s klukama v kuchyni. Pak v poklidu uvařím polévku (z pytlíku samozřejmě) a po ní že se mrknem na ty letenky. A olalá! Letenky za 9,99eur. Kupujeme i se zavazadlem za 20e. Gran Canaria! V sobotu! Parádička. Poté se jdeme vykoupat do řeky ve vesnici. Původně jsme měli v plánu dojít až na Finisterru, kde je vlastní bod 0, a tzv. „konec světa“. Ale kvůli nohám to nedáme. A právě tam, případně někde jinde po cestě, se máte umýt a smýt ze sebe všechnu špínu z cesty. A tak jsme se vykoupali v Labacolle. Nahé samozřejmě. Plavky s sebou totiž nemáme. A to letíme na Kanáry! Koupání velmi osvěžující. K večeři pak máme rizoto přímo od italského šéfa Lorenza. I s dezertem, mňam! Pak si všichni čtyři píšem deníčky. I když my bychom s Anet klidně dělali něco jiného, mrk mrk.

Den 12. 22/10- Poslední den pochodu. Ráno bolí nožičky zas víc, jakto, že si vůbec neodpočnou? Používáme i mast na bolest, ale nepomáhá nic. (Jo a včera mi došlo, že všechny ty mušle na cestě, kterými je označována poutní cesta, jsou stejné jako logo benzinové stanice Shell. Takže my vlastně jdeme celou dobu za benzinkou?!). Ráno kafe z automatu za 0,6e. V kuchyni si mezi starouškama přijdeme jako spráskaní psi, když oni jsou v pohodě a my se sotva belháme. Ale když to rozejdu, tak to je v pohodě. Tak jdu. Jako první. Pomalu. Mirka ani ráno ani později už nevidíme. Jen na internetu. Jde poslední pasáž bez bot. Posledních 10km do Santiaga. Přes kopec, vesnici a už ho vidím. Věžičky, slunko mi svítí do zad a nad Santiagem se objeví i duha. To je tak magické. Starting to be emotional. Jsem moc vděčná. Pyšná. Na sebe. Za rodinu, která mě podporuje ve všem. Ne každý to tak má. NAMASTÉ. Na ceduli vidím Katedrála 4,7km. Celý den jsem nekoukala na mapu, jak je to ještě daleko, protože jsou to poslední kilometry a nikam nespěchám. Přecházím přes město a vidím další poutníky, jak se všichni stahují jako mravenci k jednomu bodu. Přijdu ke katedrále, a když vezmu v úvahu, jak jsem nahoře na kopci byla na měkko, tak teď už tak nejsem. Je v rekonstrukci totiž. Klasika, nevadí. Volám mamce a první co říká „Už jsi tam?“. Jo, mami, jsem. Pak volám ještě babi. Píšu dědovi. Jsem fakt tady. Začne pršet. Přijde Áňa. Byla chvilku za mnou. Chceme si dát kafíčko. (Asi nikdy jsem nepila tolik kafe jako teď.) Dole pod náměstím za 2,5 eura, to jo. Chceme jít do katedrály, ale s batohama nás tam nepustí. Máme si je dát do úschovny naproti za 2 eura. Nedává to smysl a Áňu to rozhořčí a sprostě se vyjadřuje. Jdeme na to kafe. Ale levnější samozřejmě. Sedíme si na terásce a během sekundy začne obrovskej slejvák. Schováváme se do vchodu. Plánujeme dojet do Madridu stopem. 617 km. Crazy right. Šílenství. Nasazujeme si laťku dost vysoko. Když přestane pršet, chceme náš diplom. Před katedrálou potkáváme Lorenza, tak přeci jen se ještě uvidíme. Společně jdeme do kanceláře. Spousta obstrukcí kvůli registračnímu číslu, fronta atd. Za 3 eura dostanete papír s Vaším jménem v rádoby starém jazyce. Za další 2 eura si můžete přikoupit tubus. Fotíme se s diplomy tam, kde je velká cedule zákaz focení. Ale venku prší, tak sorry jako. Skládáme diplomy jako papír a dáváme do diářů. Ptám se Anet „Kde budeme dneska spát?“ A ona odpovídá : ,,Na takovýhle věci se mě neptej.“ (tuhle hlášku pak používáme celkem často). Lorenz nám pohlídá batohy a my se tak podíváme zadarmo do katedrály, paráda. Avšak je v rekonstrukci i uvnitř. Anet kupuje dárečky a pak vyrážíme směr Madrid. V obchodě doplníme zásoby. Je už 1 hodina a nic jsme nejedli. Loučíme se s Lorem a jdeme pěšky až za ceduli konec Santiaga de Compostela. Stopujeme a střídáme se v jezení. Trvá to tak hodinu, než zastaví první auto. Odveze nás asi 20 km, dřív taky stopoval, hlavně v Asii. Chtěli jsme se dnes dostat do Ourense, ale tímhle tempem to asi nepůjde. Píšeme týpkovi na Blablacar, co jede z Lalína do Madridu zítra a směřujeme to tam. Druhé auto a chlapík nás zase může odvézt jen 10km. Neumí anglicky, ale trochu se pochopíme. Taky stopoval. Třetí auto jsou manželé, jedou jen do Sevilly, ale paní nás odveze až do Lalína. Moc milé a oni jsou taky moc milí. Vysadí nás na benzince a vedle je obchod Hiper Lalín, tak se jdeme kouknout. Mají vše, krom šatů, který bych si zrovna na dovču koupila. V noci má pršet. Na druhé straně ulice je hostel. Zvoníme a ptáme se na cenu. Paní přijde a říká 35 euro, aha. Říkám jí, že budeme venku. Prý je vše zavřeno. Odpovídáme, že nám to nevadí, že jsme poutníci a nakonec se domlouváme na ceně 10 eur za jednu. Pecka. Máme hotel! Normální hotelovej pokoj s koupelnou! Televizí! Záchodem! Strašně smrdíme. Pračky jsou vypojené, tak volám paní, jestli je možný si vyprat. Říká, že přijde za 2 minuty. Rychle vše svlékáme a házíme na hromadu. Když přijde, jsme nahé. Týpeček taxikář nám zrušil cestu, když jsme sem přijeli. Prozkoumáváme další možnosti, ale jsme uprostřed ničeho, v Lalíně. Jediná dobrá možnost je Blablacar z Ourense s jednou holčinou. Píše, že OK, ale jde koupit jen jedno místo přes aplikaci. Píšem ať to potvrdí, ale odpoví až ráno. Koupeme se, holíme!, pereme, vaříme večeři v pokoji. Pak nemáme drobný na sušičku. Soused nás odmítne hned ve dveřích a tak jde Áňa přes ulici rozměnit. Pak si konečně v klidu dáme čaj a jdeme ulehnout. Koukám se na španělskou reality show „First date“. Usínáme opět trochu v nejistotě.

this. is. it. 

 

snažíce se dostat do Lalína

Den 13. 23/10- Budíme se. Po chvíli zpráva, že nás vezme, ať zaplatíme alespoň to jedno místo. Nejde to přes český ani eurový účet. Zas trochu zoufalství, ale nakonec to jde přes librový! Ještě, že tak. Dnešním úkolem tedy je dostat se do Ourense. Snídáme, nakreslíme ceduli a jdeme. Trochu prší, ale brzy přestane. Za 3 kruháče jsme tam, kde se dá jet do Ourense dvěma směry, máme skvělý místo na stopa. Taky máme čas až do 9 večer se tam dostat a je to 50km. To už nezní tak daleko, že? Myslíme si, že to půjde v pohodě. No, tak úplně ne. Vysvitne slunko a všechno je pěknější, ale za 3 hodiny nám zastaví jen kamion se dřevem, který chtěl vzít jen jednu z nás. Oceňujeme úsilí zastavit s takovým nákladem v kopci. A pak zastaví ještě jeden, který nám řekne, že tu jezdí autobus a ať jedeme tím. Na to jsem opáčila „no dinero“ (no money, nemáme peníze) a chtěl nám dát desetieurovou bankovku. Ale nejsme žádní žebráci, že jo. Teda že ne? Po 3 hodinách zoufalství u silnice jsme našli jediné možné spojení do Ourense a to vlak v 18 hodin. Zastávka je 6 km za Lalínem. Bereme. Přesuneme se pod střechu, já začínám vařit a Anet jde na nákup. Dělám gnocchi se špenátem a sýrem. Pak se sbalíme a jdem. Bylo to tak 3 km, nebo nám to tak aspoň přišlo. Cesta vede po silnici. Ale je to ta poslední. Už asi. Useslíme se na zastávce, kde není absolutně nic a na chvíli i usnem. Já si čtu. Anet projíždí fotky. V 18:14 přijíždí vlak, jsme tam v 19:10. Přesuneme se na nádraží, na kterém máme sraz s Lucií, řidičkou do Madridu. Přijíždí včas, společně se svojí kolegní, jsou to umělkyně (je tohle správný slovo pro překlad slova artist v ženském rodu?), hrají v divadle. Auto naštěstí pojme naše krosny. Usínám u přemítání všech momentů z nedaleké minulosti.

Den 14. 24/10- Ve 2 ráno nás budí na stanici Sur, že jsme tu, protože dál jet autem bez povolení (kvůli covidu) nesmějí. Tak vystupujeme, je trochu zima, nočním autobusem se zpožděním a následně letištním expresem se dostáváme na letiště aneb našeho dnešního hotelu. Jedeme na terminál 4 s tím, že jsme to chytře vymysleli, protože tam bude nejmíň lidí. Ale nepustí nás dovnitř, tak musíme na náš terminál. Ptám se na QR kód, který je potřeba pro vstup do Španělska, ale v rámci země už není třeba. Paráda. Uleháme za lavičkami zavřeného fastfoodu a před 5 ranní usínáme. Cca o půl 7 mi je zima a beru si spacák. Chvíli po té nás vyhodí sekuriťák. Jdeme jinam, kde jsou i další lidi a spíme do půl 10. Pak nás zase někdo vzbudí. Ale s tou plachtou vypadáme jako reální bezďáci (ale je to tak praktická věc!), tak se ani nedivíme. Ranní hygiena a čekání. K obědu bageta, párečky, sýr. Jaká to klasika už několikátý den. Odlet v 17:55. Předtím jsme si ještě udělali jídlo, chtěli jsme si ho původně nechat k večeři, ale špinavý ešus a tak lahodná vůně, že nešlo odolat. Všechno jsme snědli, dali si čaj, přešli přes security, Áňa zas něco zapomněla vyndat, ale tentokrát jen vodu naštěstí. Dali bychom si dezert. No, tu v kavárně muffin za 3 eura, to asi vynechám. Jdu se podívat do duty free obchodu a zde najdu poklad. Velkou milku za 1,40€! Geniální. Kupujeme si každá dvě. Let trávíme vedle sebe, i když to nejsou naše předepsaná místa. 3 hodiny utečou jako voda. Přílet máme těsně po 8. hodině. Dáváme si mini jídlo na benzince a jdeme k nejbližší pláži. Jdeme podél domů, je příliv, takže je to docela kvíz. Koupeme se! Nahé! V oceánu! Milujeme život a život miluje nás. Na spaní se pak přesuneme na parkoviště, kde zcela NÁHODOU objevíme opuštěnou loď. A tak první noc na Kanárech spíme v lodi, how cool is that? Trochu to tu teda smrdí, ale spíme s posunem času asi 12 hodin. Konečně dospáno.

A pak již začíná kapitola: Kanárské ostrovy, část 1. Gran Canaria. Proto si můžeme shrnout naši zkrácenou verzi pouti do Santiaga následovně:

9/10       Pardubice- Praha- Madrid

10/10    Madrid- Léon- za město k ovečkám               16,4km

11/10                    - Hospital de Orbigo                       23,4km

12/10                    - El Ganso                                     32km

13/10                    - Riego de Ambros                       27,4km

14/10                    - Fuentesnuevas                           22,5km

15/10                    - Trabadelo                                 30,2km

16/10                    - Linares                                      25km

17/10                    - Sarria                                        37,7km

18/10                    - za Portomarín                          25,9km

19/10                    - Palas de Rei                            24km

20/10                    - Arzúa                                      32,6km

21/10                    - Labacolla                                29,8km

22/10                    - Santiago! – Lalín                     10km do Santiaga

23/10                    - Ourense- Madrid                        

24/10                    ---- Gran Canaria

 

    Na pouti jsme tedy ušli 336,9km. Začali jsme 10/10/2020 (magické to datum) a šli 12 dní. Po cestě jsme utratili 197,15eur (za ubytování a stravu) + další náklady jako letenky, metro, autobus, pojištění a kredenciál vyšly na 42eur. Celkem tedy pouť do Santiaga 6645Kč. Na následující „dovolené“ jsme tedy chtěli výrazně snížit výdaje. Taky jsme počítali s tím, že na Kanárech strávíme týden, dva, max tři. And here I am, letěla jsem 6. března a ještě k tomu ne domů. Haha. Miluju to. O měsících žití na ostrovech zase příště. Mejte krásný den!