Jeden den na Tenerife

Včerejší den si zaslouží více než jen zápisek v deníku. 

Budíme se na pláži, pod slunečníkem z nějakého porostu, nezvykle na budík, a to jen proto, že nás dnes čeká výlet a celodenní trek v okolí vesnice Masca. Je (rozhodně) poslední den Matyho a (možná )i nás. Ale my s Áňou ještě nevíme, zda zítra nastoupit do letadla. Mám na jednu stranu pocit, že bych měla jet domů, překvapit rodinu a být s nimi o svátcích, ikdyž je neslavím. Od minulého roku. Na druhou však (po)city volnosti a spokojenosti zde se mě tu snaží udržet. Dnes, a vlastně i pár předchozích dnů, změním svoje stanovisko nespočetněkrát.

Balíme spacák a karimatku (jo, to jsou jediné věci co s sebou máme) a jdeme nahoru k autu. Včera, po celém dni papírování a obíhání úřadů kvůli rezidenčnímu číslu, který je asi nutnost (apperently) při přepisu auta, totiž náš německý kamarád Thomas koupil své první auto- 15 let starý campervan Hyundai H1 Long. Kupoval ho od dalšího Čecha, Jindřicha, na parkovišti jedné pláže a za velkou sumu peněz, kterou jsme teda ještě uhádali o 400€ dolů. Maty čekoval technickou stránku, já překládala a Áňa se usmívala, aby to všechno šlo lépe. Včera jsme tak mohli poprvé otestovat vaření, sezení, projetí, a v noci naši kolegové i spaní. Mrk mrk. 

Všichni vypadají spokojeně. Balíme se a vyrážíme směrem Masca. Thomas má dnes dva důležité byznys hovory a potřebuje být v kavárně s dobrým připojením. Takhle brzo ale nikde nemají otevřeno, tak stačí když ho vysadíme někde ve městě po cestě. Celá cesta má trvat přibližně maximálně cirka odhadem 25 minut. Při jízdě do kopce, 8km před cílem, auto přestává mít výkon a po chvíli se z kapoty začíná kouřit. Rychle zastavujem u krajnice dálnice a Matěj v pohotovosti vytahuje hasicí přístroj. To dodává situaci ještě více na dramatičnosti- jakoby samotný kouř nestačil. S Áňou se ptáme jestli to vybouchne?! Prej ne. Ale co teď? K autu dostal i spoustu papírů, jenže všechno je klasicky ve španělštině a netušíme co je co. Volá na první číslo, nikdo neumí anglicky. Auto kaput. Problem. Grande problem. Autopista. Fumo. Smoke. No comprendo. Ach. Další číslo, zase se nic nedozvíme. Původní majitel nezvedá telefon. Asi s tím už nechce mít nic společnýho. Asi se nedivím- prodal auto, aby mohl za svou ženou do Madridu, tak má finito. 

Pak voláme někomu dalšímu, konečně správné číslo a konečně umí anglicky. Thomas má hovor a zde je špatný signál. Běží přes dálnici "za roh" dělat byznys. My snídáme a čekáme. Mapfre- pojištění auta- nám pošle odtah i taxíka. Nejprve přijede ten původní odtah, ale my ho nechceme už. Za výjezd ale chce zaplatit 82€. Ignorujeme ho a připravujeme si věci z auta. Thomas totiž říká, že když mu to nezaplatíme, zavolá na nás policajty. Pak přijede druhý odtah a taxi. Teď je kolem nás fakt hodně aut a lidí. Prý kam to chceme odtáhnout. No, takhle daleko jsme ještě nepřemýšleli. Auto bylo den před koupí na technické kontrole a všechno prošlo. Tak že bychom ho poslali do servisu, kde už ho znají? Původní majitel zas neodepisuje když ho potřebujeme. Kroutím rameny na španělské pány, páč netušim. Thomas má jeden z nejdůležitějších hovorů za pár desítek minut. Říkáme ať jedem kamkoliv, hlavně ať to stihne. Klidně jen do nejbližšího města. To bychom mohli i my ještě stihnout nějaký menší trečík třebas. Ale ne, nakonec odepíše předchozí majitel a auto necháme odvézt do servisu na doporučení, zatímco my jedeme dle pokynů Toma na letiště. Na letiště?! Let máme až zítra, ale půjčíme si zde auto prý. No okey. Cesta trvá dalších 24minut. Taxikář, který se jmenuje taky Thomas, nás vysazuje a přeje hodně štěstí. Sedáme na zem, druhá dvojka jde pro auto. Zamluvil ho ale na 12h a to je asi za půl h, tak nám ho nedají. Tom se převléká do košile a potřebuje najít místo na hovor. Uvnitř letiště mu nedovolí být bez masky a venku fouká vítr. Přes hodinu a půl stojíme s Áňou okolo něj s plachtou, která je naším domovem posledních 76 dní, jakožto štítem proti větru. Jestli to má nějakej účinek, to netuším. Spousta lidí kolem dělá ruch, ale korunu tomu nasadí psík, který uteče paní z klece i s vodítkem a běhá mezi auty následovaný paničkou a křikem. To nevymyslíš. Co se stalo se psem, to taky nevím, ale později jsem viděla paní s prázdnou klecí. Zastaví u nás sekuriťák a ptá se co tu děláme. Nemáme roušky a ukazujeme na něj ať je potichu, že voláme. How crazy is that? Ukazovat na sekuriťáka pšššt. Zkazit hovor je asi to poslední, co by si Tom přál. Říká "no normal, no normal". To fakt není no. S Áňou si snažíme předat myšlenku (protože nemůžem mluvit) "Tohle by měl bejt náš poslední den?". Po dlouhých hodinách Thomas dokončí prezentaci a jde pro auto. Čekání je už nekonečné. Napakujeme auto a jedeme do servisu, kde si myslíme, že na nás čeká celý den to rozbité auto. Přijedeme, jdeme se zeptat, nikdo neumí anglicky, a když promluvím něco španělsky (auto-dneska-ráno-rozbité-na dálnici-tady-teď-kde?), myslí si, že jazyk ovládám a začnou do mě hustit věty. Zas netuším. Thomas rozjíždí konverzaci přes gůgl překladač. Říkám mu, ať jim nějak vysvětlí, že jsme měli problém blablabla a že měli přivézt auto sem. Áňa řekne "Where's the car?" a Thomas zopakuje jen "Where's the car?!" a ještě to na týpka úplně vyhrkne :-D To je zase komická situace. Auto tu prostě není. Mechanik tvrdí, že mají volný termín až 11/1 (dnes je 17/12) a neví, kde je naše auto. Nebo možná ví, ale nerozumíme si. Každopádně vypadá, že spíš neví. Jdeme do auta (nového, půjčeného) a Tom zase volá na všechna čísla, aby zjistil, kde to auto (nové, ale koupené, a rozbité hlavně) je. Všichni (resp. ten jeden) anglicky mluvící už má asi padla a nemůžeme se s nikým domluvit. Ale všichni jakoby opakovali nějaké fráze, jakoby v tom něco bylo. Přijde nám to jako hra. Najdi si svoje auto. Jak ve španělské vesnici, haha. Situace vypadá zoufale, Tomtom je unavený po dnešku, ostatně jako my všichni. Navrhuji ať jedeme do nejbližšího obchodu pro večeři a kouknem na západ slunka (klasickej Míši nápad). Nákup je megarychlý, protože na to nikdo nemáme sílu ani chuť. Fazole. Najdu spot, nejbližší, s pláží, a kde jsme ještě nebyli. Druhá dvojka si jde zameditovat a my nenasytně večeříme. Mňam. V hlavě mi probíhá, že tohle by mohl být můj poslední západ slunka. Hmmm. Když už je tma a fouká dost vítr, 1/2 týmu přijde a jdeme do auta. Tom se prý pozvracel. Spát na pláži nebude a ani nemůže, protože jeho věci na kempování jsou v tom kempovacím autě. Shání narychlo ubytko, obvolává, ale mají buď plno nebo zavřeno. Nebo hooodně draho. Dnešek pro někoho musí být opravdu vyčerpávající. My se s Matesem při západu spápli a tak je pro mě celý dnešek úsměvným zážitkem, nevymyslitelnou hrou, nepochopitelným dobrodružstvím a nejlepším dnem života (protože tohle si teď říkám každý den a každý další den je to zas a znova best day ever). Později volá nějaké číslo zpět a prý ho ubytuje ale asi za půl hodiny. Pecka. Jedeme k té adrese, hladovějící dvojka si ohřívá fazole na vařiči na ulici a do toho si podáváme flašku vína. Dnešek. Hahá. Když se najedí, jdou do ubytka s tím, že se podívají a vrátí se zpět pro věci. Možná se budeme moci protáhnout všichni a spát tam na zemi nebo tak. Stejně ráno musíme na letiště. (Nebo ne? - Jo, ještě nejsem rozhodlá). Sedíme na zadních sedačkách, když v tom za náma zastaví policajti, přijdou k našemu autu a chtějí naše dokumenty. What. The. Hell. Mascarilla a dávám jim raději pas, po předchozím vroubku u chlupatejch na Gran Canaria (říkali totiž ještě jednou a půjdu do vězení). Fotí si to. Nechápem proč, ale pak ukazují na ten vařič, tak jestli je podráždilo tohle. Či sousedi. Kdo ví. Někam zavolají, ptají se co tu děláme a kde spíme. Čekáme. Prý no problem, no ještě aby jo, tak čekáme dál. Když přijdou, hned jim řeknu nejnovější storku a oni zas říkají, že ubytko je pokoj v bytě nějaké rodiny, který teď zrovna uklidili. Lul. Tak tam se neprotáhnem. Vysadíme teda dvojku tady a s tím, že ráno v tolik a tolik se sejdeme a jedeme na letiště, jedeme opět na nejbližší pláž, najdeme kruh z kamení, který je nejlepším úkrytem na pláži před deštěm a usínáme pod hvězdným nebem. 

To, že jsem druhý den neletěla, můžete vytušit. A jak jsem se rozhodla? Našla jsem jiné letenky o chlup později za stejnou cenu. A řekla jsem si, že se ráni podívám, jaká je to společnost a zda u nich taky můžu propašovat můj velký batoh jako příruční zavazadlo. Když budu moct, tak tím poletím, a když ne, poletím zítra. Pocit, který jsem měla- a to, že tu ještě moje mise nekončí- byl na místě. 

Příspěvek dopisuju na pláži, opět na Tenerife (dokonce i na tom místě, kde jsme měli "poslední večeři"), po tom, co jsme šli do restaurace na "snídani" a nechali tam 49,88€ (teda... já ne, haha). Ale to je zase jiný příběh. Každopádně tento příspěvek jsem musela napsat jen jako malou ukázku toho, co tu dennodenně zažívám(e). Kdyby si třeba někdo myslel, že už 4 měsíce jen ležím na pláži, haha. :-) Ať si každý myslí, co chce, ať se každý má krásně a ať je každý den každého človíčka ten nejlepší v životě! 

Mír a lásku, M.