Trek přes 3 sedla, Himálaj
... příběh o tom, jak jsem se rozhodla jít (a šla) challenging trek v Himálaji na vlastní pěst
V Nepálu jsem byla 3 měsíce. 2 z toho jsem dobrovolničila ve vesnici Anaikot (asi 30km od hlavního města Káthmándú, půl dne cesty autobusem) a jeden měsíc bylo vzhledem ke svátkům Dasain a Tihár volno. Od začátku bylo jasný, co budu v tu dobu dělat. Treků je v Himálaji nespočet. Některé jsou povinné jít s průvodcem, některý jsou tak profláklý, že můžete jít sami a přitom půjdete v zástupu dalších lidí. Nechtěla jsem jít žádnej basic trek, měla jsem volno celej měsíc, ale žádnýho parťáka. Nejprve jsem tedy přemýšlela o lehčí variantě, protože ruku na srdce, já sama v nejvyšších horách světa? Ale pak jsem našla Trek přes 3 sedla/3 passes trek, vypadal jako ta nejlepší varianta, a bylo rozhodnuto. Na stránku jedné sociální sítě jsem napsala, že se chystám jít a zda někdo nepůjde ve stejný termín. A ozval se mi Zachary. Kanaďan, který přiletí z Vietnamu, kde učil angličtinu a akorát skončil. OK, parťák by byl, a pustila jsem se do plánování...
 |
| výhled z prvního sedla |
30. září, 2 dny do začátku velkého dobrodružství, se poprvé potkávám se Zachem. Do té doby jsme si ani moc nepsali, krom hlavních bodů jako jakým směrem půjdem trek, kdy se potkáme, jakou máme výbavu atp. Moc jsme toho o sobě teda nevěděli, ale říkali jsme si, že spolu budeme 3 týdny v kuse, tak bude dost času na to se poznat. Kolem 6 večer se tedy prvně setkáváme a je to trefa do černého! Rozumíme si, smějeme se, vezmu ho na večeři do mé oblíbené restaurace, která má název McDonalds (ale není to mekáč) a pak hned v prvním obchodě se ptá prodavače, jak si tady teda lidi utíraj zadek :-D. Následuje názorná ukázka, přičemž do obchodu příchází policajt a přidává se k předvádění úkonu. Komické, ale vím, že nuda nebude.
 |
| Zachary, já a moje nová bunda |
 |
| Thamel |
 |
| ready |
BIG ADVENTURE!
Den 0. 2/10- budíček ve 3:15, musím vzbudit hlídače hotelu, aby mi otevřel bránu, před Zachovým hotelem na nás čeká taxi, veze nás na autobusovou stanici, ta je totálně šílená, zmatená, všechno dohromady a my musíme najít náš autobus. Znám teda lepší věci co dělat ve 3 ráno, ale oukej. Máme ho. Zach má zablokovanou kreditku po včerejšku, tak se ještě snaží vše zařídit. Naše krosny jsou na střeše a já s klukem, kterýho znám 33 hodin, vyrážíme na největší lajf adventure so far. Vyjíždíme asi v 5. Jen o hodinu později. To je ještě pohoda. Chlapík, co kontroluje jízdenky, na nás začne řvát, že to nejsou naše místa a nechápeme, co je za problém. Jsme tu jediní čtyři bílí (my a další dva turisti) a všichni sledujou, co se děje. Říká nám ať si zavoláme na číslo na jízdence. Je ale psáno v jejich jazyce, takže to nedokážem ani přečíst. Je naštvanej a volá za nás. Prý tyhle místa zarezervovali dvakrát a jestli přijde někdo nepálský národnosti, tak má přednost zde sedět. OK. Modlíme se, aby nikdo nepřišel. Autobus tak moc skáče, že se v něm spát absolutně nedá, a ještě k tomu Zach ztratí powerbanku. Jedeme spoustu hodin, povídáme si o všem (jak jsme předpokládali), kolem je krásná příroda, pod námi velký srázy a serpentiny a najednou BUUUM. Náš bus se srazil s jeepem. Všichni vylejzají ven, koukají co se stalo, řidiči se hádají, seznamujeme se s těmi druhými turisty a zjišťujeme, že mají stejný plán, jako my. Paráda, už jsme skupina! Jeden z nich je Američan z NY jménem Utah a druhý, světe drž se, je Čech Jarek, zvyklý na oslovení Jay. Řidiči se nakonec dohodnou asi tak, že pojedou každý dál svou cestou a tak jedem. Do cíle dorážíme asi v 5 večer, sháníme ubytko všichni dohromady, protože víc lidí = lepší cena. Kluci spí spolu a já mám vlastní pokoj aneb takovou špehuňku jen s postelí, ale zároveň je to vlastně všechno, co potřebujete. Naskakujeme na dalbhat stravu (typický nepálský pokrm: rýže, dušená či vařená zelenina a čočková polévka), zařizujeme jeep na ráno, aby nás ještě kousek popovezl; Zachie si kupuje powerbanku, já dvě ruličky toaleťáku, rádoby nutellu ve skleněné dóze :-)) a dvě malé coly. Myslím, že jsme ready.
 |
| klasický dalbhat |
Den 2- 5:50 budíček, ke snídani si všichni dáváme veg sherpa stew, což je polévka a je moc dobrá a v 6:40 vyrážíme. Tempo máme občas stejné a povídáme si, občas jdu napřed, všechno v pohodě. Potkáváme stúpu, vystoupeme k ní po schodech, kluci dávají sváču a já se opaluju. V Kharikole jdeme kolem obchůdku a tak si nakupujeme poslední zásoby jako sušenky atp. Zach shání kafe a dost vtipně jej pantomimou předvádí. Nikdo to nepochopí. Pokračujeme, cesta je hodně bahnitá, kamenitá, pořád dolu a nahoru, v Bupse dáváme oběd za 350 Nrp (cca 70Kč) a jelikož začne pršet, tak čekáme vevnitř. Hrajeme hru The Mind a necháváme si slehnout. Každý dalbhat je trochu jiný a (zatím) jsou všechny moc dobrý! Fakt, že si můžete přidávat dokud neprasknete, kraluje dalbhat na nejlepší trekařské jídlo. A jako levný trekařský zákusek tu pak máme lžičku cukru. Jdeme dál. Cesta je dlouhá, kolem 16.hodiny už zrychlujeme, abychom došli do Puiyi. Jsem tam první a tak začínám vyjednávat ceny. Nakonec se ubytováváme u stařenky se synem, jejichž chaloupka má název Apple pie lodge. Mají tu kamna, takže můžeme sušit věci, a horkou sprchu aneb škopek s ohřátou vodou nám dávají zadarmo. Taková paráda! Šerpa je mladičkej kluk, kterej nám vypráví, jak ho dvakrát zasypala lavina, ale vždycky se vyhrabal a dělá šerpu dál. Dokonce teď chce být průvodce. Když mluvíme o zeleni, vytáhne z kapsy pytlík a řekne ať to ubalíme. Je tam sice víc semínek než čehokoliv jinýho, ale proč ne žejo. Při konzumování pozorujeme hvězdy a vymýšlíme týmové jméno. Ze srandy říkám, že naposled, co jsem měla tým, bylo to v UK a říkali jsme si Gang Bang. Kluci se toho samozřejmě chytnou a najednou jsme EGB i s plánem pod Everestem, haha. Šerpa mluví skvěle anglicky a dá nám i rady na cestu. So far soooo good!
Den 3- 5:50 budíček, k snídani si dávám tibetský chléb a k němu konečně využívám nutelly, co s sebou táhnu. Utah opět nestíhá, šerpa spí, loučíme se s mamma a s výhledem na první vrcholky vyrážíme. Je krásně, že jdu jen v tričku a kraťasech, všichni máme super náladu, prvně zastavujeme až v 10 hodin a oběd dáváme ve vesnici, kde mají wifi, wow! Dnešní část je pohodičková, nahoru a dolu, žádný extrémy. Přicházíme k bodu, kde se naše trasa spojuje s trasou vedoucí od letiště Lukla, kam všichni, kdož nezvolili delší trasu jako my, přistávají letadlem z KTM a vyráží na svou trať- nejlépe ještě s průvodcem a šerpou, co jim nese všechny krámy. A jo, rychle nás to začíná štvát. Vypadá to tu jak v alpských vesničkách, jen o něco (víc) starší. V Pakhindu již smlouváme ceny za ubytko, ale vzhledem k tomu, že jsou teprve 3 odpoledne a cena nic extra, tak na můj popud jdeme ještě dál. Původní dnešní cíl byl Toktok, kam nakonec fakt přicházíme. Platíme 2000 rupek (cca 400Kč) za vstup do národního parku Sagarmatha (nepálský název pro Mt. Everest) a vyrážím vyjednávat. První ubytovny nejdou pod 500Nrp/noc, ale nakonec na konci vesničky získávám super deal a to ubytko za freečka, snídaně za 300Nrp a dalbhat za 450, což ještě Utah usmlouvá na 400, protože se paní domácí líbí jeho bradka omotaná barevnými provázky. Sprcha je ledová jak střep, objednáváme si večeři, protahujeme se a chillíme. Od ráda mám trochu rýmu, ale jinak vše OK. Po cestě jsme dnes potkali opilce, který rozdával kvítka a Zachie, který se zrovna nedíval, dostal celou hrst kvítí do obličeje. Vůbec nechápal a my jsme se řechtali smíchy. Jinak ty zástupy lidí už nás moc nebavily. Vede tu slavná trasa do Everest Base Campu. Ale vzhledem k naší poloze nyní, když vyjdeme ráno brzo, tak budeme přede všema. Dalbhat byl se sójou a dýňovou polévkou, mňam! Proti rýmě objednávám zázvorový čaj a spát.
 |
| super vysokohorská koupelna |
 |
| vstup do NP Sagarmatha |
Den 4- 5:49 budíček, udělat nám snídani nikdo nepřišel, tak jsme chtěli jít jinam, ale nakonec přiběhl pán domu, udělal nám apple porridge a vycházeli jsme asi v 7. Po cestě míjíme vodopády, psí přátelé jdou s náma, platíme 3000 rupek za trekovací povolení, procházíme bránou a jsme oficiálně v prostoru blízko Everestu. Ze všech obchůdků podél cesty nás zaujme ten s čerstvou zeleninou a ovocem a kupujeme třeba obrovskou mrkev za 40 nrp. Před vysokými visutými mosty dáváme sváču a sbíráme síly. Všichni se tu fotí, tak jednou a naposled podlehneme tlaku a necháme se taky vyfotit. A pak... pak to začíná, dámy a pánové. Stoupání do Namche Bazaar bolí. 600 výškových metrů. Ale jsme dost rychlí, předbíháme skupiny i yaky. Nakonec vystoupeme až do vesnice (3440mnm) a čekáme na zbytek skupiny v kavárně nad čajem. Nahoru jsme šli fakt rychle, od zítra musíme kvůli výšce zpomalit. Jsem sama překvapená, jak mi to šlape (ten pocit mi ale děda brzo zchladí zprávou ,,Jen počkej až začnete pořádně stoupat!"). Na shánění ubytka jsme se rozdělili a já s Jarkem jsme dostali celkem dobrej deal, a to 250/noc, wifi, nabíjení, studená sprcha zadarmo, western toilet (aneb klasickej záchod jak ho známe), 550 za dalbhat. Dáváme si pozdní oběd a odpočinek. Před véčou hrajeme The Mind, u který posilujeme týmový čtení myšlenek. K večeři si dávám nudle- taková změna! Pokoje jsou téměř vždy po dvou, tak točíme dvojice od začátku, abychom se nemuseli každý den rozhodovat. Při večerní procházce se Zachem si kupuju něco na zub za pětinásobek ceny. U schodů se protahujeme a ze zvuků, co vyluzujeme, by si kdekdo mohl domyslet kdeco. Postel, sušenky, kniha a spát.
Den 5- Dnes máme aklimatizační den a zaslouženě se flákáme (sic bychom měli vyjít nějaký kopec a vrátit se zpět spát v nižší výšce). I snídani jsme vynechali a objednáváme až oběd, ke kterému si výjimečně dávám pizzu (hodně obyč pizza, ale všechny změny jsou vítány). Kromě koukání na filmy, čtení si a válení, jsme vyšli po O i na mini procházku do muzea šerpů a Everestovského muzea, pak do města nakoupit poslední zásoby a sbalit věci. Cestou jsem objevila burgerárnu za přijatelnou cenu na tuhle nadmořskou výšku a chtěla bych tam jít na večeři. Jayovi není dobře, tak jdeme ve třech. Problém ale je, že jsme domácímu slíbili, že budeme jíst u něj, proto máme ceny jaké máme. Vymýšleli jsme tak všechny možné výmluvy, až jsme nakonec vyšli v klidu ven a on stál venku zády k nám, tak jsme zase zdrhli dovnitř a pak znova. Připadali jsme si, jak když jsme za školou nebo něco a byla to prča. V restauraci jsme se ujistili, že je burger velkej a že dostaneme více než 3 hranolky a objednali si Everest special burger za 900 rupek (cca 180Kč) z jačího masa a s jačím sýrem. Pecka! Já se přejedla jak ten jak, pak ještě vyzvala ledovou sprchu a hají.
 |
| kluci a burgery |
 |
| Namche Bazaar |
Den 6- 5:45 budíček, venku je fakin oblačno, k snídani si dávám veg sherpa stew, platíme a vyrážíme. Dnes už musíme fakt pomalu, a tak se šouráme, nic nevidíme, stoupáme, jdeme kolem letiště, což je jen pruh ze štěrku, naštěstí (všem) již snad nepoužívaného letiště v Syangboche. Přes lesík dojdeme do vesničky Khumjung, potkáváme spoustu jaků i minijaky, poslední ATM a pak nás uchvátí pekárna. Já se teda nechám nalákat a kluci se mnou. Dávám si nejdražší čokoládovej donut v životě (250 rupek = 50 Kč), ale zas si říkám, kdy jindy, když ne teď. Kecáme s prodavačem aka pekařem, který nám říká, že jsme tu první a dost brzo, že bychom měli zpomalit (ještě?!), a když vysvitnou sluneční paprsky, tak vyrazíme. Zpoza oblak vykukují první vrcholky, jsou tak blízko! Jsme ohromeni. Jdeme tedy pomaleji, kolem jsou podzimní barvičky a pořád čekáme, kdy se mraky roztrhnou ještě víc. Pak už narážíme na turisty a to tak krásný není, ale počítali jsme s tím. Předcházíme skupiny, které jdou ještě slimáčtější chůzí než my, stoupání nám dává už trochu zabrat, ale pořád jsem to čekala mnohem horší (však to přijde, se neboj šíšo). Po cestě je checkpoint, kde ukazujete trekking permit, potkáváme se s klukama, odskakujeme si na záchod, kterej je v podstatě jen shithole. Shodujeme se na tom, že vylezem až nahoru do Tengboche (3860m). Tam je zima, hledáme ubytko, první je zavřené, druhé full, třetí zadarmo když u nich budem jíst. Tak oukej teda, dneska jo. Dáváme si k obědu klasiku, poté jdeme navštívit jeden z nejstarších budhistických klášterů a pak už zaslouženě odpočívat. V bundách i čepicích ležíme ve spacácích a pod peřinou, já si čtu, Jay píše deník a oba u toho nějak usnem. Pak objednáme večeři a burger mají stejně drahý jako dalbhat, tak proč ne. Vzápětí ale zjišťujeme, že HAMburger je burger jen se šunkou a tak si dáváme chicken. A byl mňamózní! Pak jsme hráli naší hru a dostali se do rekordního 10. kola, ohřáli se u kamen a šli spát.
 |
| první vrcholky |
 |
| krásné ráno v Tengboche |
 |
| cesta s výhledy byla o tisíc procent lepší |
Den 8- 5:30 budíček. Jelikož už není elektřina, necháváme si jenom jeden z nás zapnutý telefon a ten budí ostatní. Snídáme oaty, balíme, samosy samozřejmě ready na 6 nejsou, tak čekáme a Utah se nám posmívá. A tak vyrážíme všichni v 6:30. Je krásně, ale strašlivá zima i přes rukavice a všechno. Když konečně vychází slunko, svačíme samosy, chillujeme a sundáváme vrstvy. Přicházíme do Dingboche a jsou tu zase davy lidí, protože tudy se odbočuje do EBC. Vyjdeme na vyhlídku, pak dolů na čaj, 250 za něj dát nechceme a tak jdeme dál a chlapíka, který tu má bar s kulečníkem přemlouváme na čaj za 150 (tj. 30kč). Rozvalíme se před jeho hernou, pijeme a svačíme. Počasí pecka, výhledy ještě lepší. <3 Život je krásný. Pak vyrážíme směr Chukkung. Cesta mi přijde jak na jiné planetě, šedý prach, lesknoucí se kameny a ty obří hory všude! Jdeme tak pomalu, že mi to připadá jak ve slow motionu. Poslední kilometr jedeme snad 40 min. Chukkung je ve 4730m. Jdeme vyjednávat. Nakonec vyhrává můj úlovek- Hotel Yakland s ubytkem za free. Jedno nabití zde stojí 500 rupek (100kč), fíha. Trochu mě bolí hlava, ale piju vodu a odpočíváme. Mininapík, postel je strašně pohodlná, ale bolest nepřešla. Nakonec bolí i Zacha a Jaye. Říkáme si, že to bude tím převýšením, že jsme si přeci jen měli dát den předtím v Dingboche. Dávám si protažení, vynechali jsme oběd a čekáme na vysněný dalbhat k večeři. Nikdo tu nemluví anglicky a dozvědět se jestli dávají refill je nadlidský úkol, ale snad bude. Ve společné místnosti potkáváme dva další Čechy- Štěpánku a Kubu. Jsou hrozně milí, ale mě moc bolí hlava a přejedla jsem se tak, jako nikdy. Ještě, že zítra máme aklimatizační den. Jdu spát.
 |
| EGB dává pauzu |
Den 9- budíček, jdeme na jednodenní výlet, zas jen ve třech, původní plán byl vyšlápnout na Chukkung Ri, aklimatizační vrcholek, ale nepovede se nám přebrodit řeku, i když se o to pokoušíme více než půl hodiny. Je moc velká zima na to abychom riskovali, že tam spadnem. Tak jdeme vylézt na nejvyšší kopec, který je v dohledu a dosahu, až to nakonec kempíme v cca 5100m, máme luxusní 360° výhledy, děláme fotky, blbosti a tak. Nakonec si lehneme a jenom zíráme. Tohohle se prostě nejde nabažit dosyta. Nakonec i na chvilku zadřímnu. Až nám je trochu zima, jdeme zase zpět. Ještě obcházíme kopečky a aklimatizační výšlap máme za sebou. Když se vrátíme, tak mě bolí hlava faaakt hodně, nemám na nic chuť, ale vím, že něco sníst musím, objednávám si alespoň čokoládovou palačinku s tím, že ta mi určitě zachutná. To jo, byla to ta nejhnusnější palačinka na světě. Skupinový tlak mě dožene vzít si od Jaye prášek na bolest hlavy, protože ty driáky, co máme na výškovou nemoc, do sebe cpát ještě úplně nechci. Naštěstí prášek pomůže, nahřejeme se u kamen a jdeme spát brzo. Zítra nás čeká náročný den- první přechod sedla. Domlouváme se, že vyjdeme ještě dřív než normálně, a to v 5:30, abychom to stihli. V noci mě však přepadává průjem, celkem tak 3x...
 |
| místo výšlapu na Chukkung Ri "jen" procházka na kopec |
Den 10- skoro nespím, ale ráno mě nic nebolí, tak jsem schopna vyrazit. Utah spí dál a říká, že vyrazí o hodinu déle. Loučím se s ním a jdeme ve třech. Od té doby se náš EGB tým změnil na OG3 aka OG trojku. Mám pocit, že se po podělané noci podělám každou chvíli, ale jdeme pomaličku do kopce, tak to jde. Mrznou mi prsty. Když si sedneme na odpočinek, mám pocit, že už dál nedojdu a je mi hrozně, ale když se rozejdeme, je to zase lepší. Pak zjistím, že jsme ušli pouhých 100 výškových metrů a je mi zas hrozně. Ne, sranda, cítím se lépe. Ale jednu zastávku po cestě mi tělo nedovolí si odpustit. To asi ta palačinka, haha. Pak nás čeká největší stoupání, které jsem kdy doposud v životě zažila. Cestou odpočíváme fakt hodně, prostě nejde jít rychleji, nejde to udýchat ani ušlapat, předchází nás skupinka tří mladých lidí, se kterými kluci prohodí pár slov, já se na to necítím. Vystoupeme k jezeru, kde počkám na kluky a dám si oběd sbalený s sebou z ubytka. Vidíme i vrchol, kam musíme dojít. Když dojdeme tam, výhled je neskutečný. Pod námi jezero, kde jsme ještě "před chvílí" byli, velehory všude... Právě jsme zdolali Kongma La Pass- 5535mnm. Zůstáváme tu dlouho. Natlačím do sebe za odměnu snickersku, i když na ni nemám vůbec chuť. Potkáváme Utaha, který nám ostrými slovy říká, že už nebude v týmu s Jayem a tak se loučíme a jdeme dál. Jdeme dolů, po kamenech a dost rychle. Jay na nás čeká po cestě, dojdeme k němu a když se zastavím... v tu chvíli se mi udělá strašně špatně a zvracím. Utah prý projde kolem a nic, ale to je to poslední, co mě zajímá. Po vyprázdnění žaludku už dojde na "zázračnou" pilulku jménem Diamox. Tyhle prášky by se měly užívat snad i preventivně před samotným výstupem, aby vám zředily krev a pomohly dostat více kyslíku do těla. Ale pff, prášky. Neberu žádný dokud mě bolest pomalu nerozbrečí, natož preventivně. Však jsme se aklimatizovali dostatečně, ne? Ale teď na to holt došlo. Od chvíle, kdy jsem požila prášek, jsem byla jako zombie. Žádný drogy by vás snad nezfetovali tak, jako jeden prášek tohohle v této nadmořské výšce. Jedu na autopilota, prostě jdu z kopce, nevnímám nic. Když slezem dolů, je před námi zase kopec, setrvačně jdu, přeju si ať už je konec dneška a když vylezu na kopec a potkám se zde s klukama... Vidím před námi fakin ledovec, který musíme překonat. Když se kluci začnou spolu bavit, uvědomím si, že tam sedím taky, jsem naprosto mimo. Po hodině cca překonáváme ledovec, a pak musíme ještě dojít do vesnice. Tenhle den je nekonečný. Když dojdeme do Lobuche, Štěpánka s Kubou již zajistili ubytko pro nás všechny. Já si jdu hned lehnout a spím do večeře. Pak do sebe musím natlačit polévku, pořád se cítím hrozně, dám si prášek na bolest hlavy a jdu spát. Vzbudím se s akutní primární potřebou toalety, ale ostatní jsou ještě ve společenské místnosti a já jsem zamčená v pokoji (jinak se zavřít dveře nedaly). Nezbývá mi nic jiného než vylézt oknem. Večer potřebuju na záchod znova (musíte hodně pít a voda pak logicky zas musí ven), ale je zamčená budova. Tak si to dám pěkně s výhledem na hvězdy.
 |
| jezero pod Kongma La sedlem |
 |
| moje slavné nohy a výhled při zdolání Kongma La passu |
Den 11- doufání v lepší zítřky se vyplnilo a probouzím se o milion % lepší. Všichni byli v napětí než jsem jim řekla, že se cítím fakt dobře. Super! Balíme a jdeme do Gorakshepu. Ráno je šílená zima, ještě k tomu mi padá voda a mám tak mokrou rukavici. Snad mi neomrzne. Ruka ne rukavice. Cesta vede nahoru a dolu, žádný extrém, spíš je tu dost lidí, protože jsme zpátky na cestě, která vede do Everest base campu. Do vesnice Gorakshep přicházíme asi v 9h, bereme ubytko pro 5 lidí (z týmu OG3 se včera stal tým Czech+1) a dáváme si oběd v 10 hodin. Poté jsme unavení, ale necháváme všechny věci v pokoji a vyrážíme na vyhlídku Kala Patthar. Nikde ve vesnici (možná lépe spíš osada než vesnice) Gorakshep se nedá sehnat voda, jediný pramen je vyschlý a tak musíme kupovat litr za 400 rupií (80kč)! Cesta nahoru je fakt náročná, i když je to asi jen kilometr a půl, ale převýšení je 500 metrů. Čím výš jdeme, tím je stoupání náročnější a po chvíli už je to fakt 'co krok, to nádech, co krok, to výdech'. Je to crazy a nedovedla jsem si to dosud představit. Po chvíli už neudělám víc než dva kroky bez pořádnýho prodýchání. A i to je fakt těžký. Ale ty poslední kroky? Vylezení na kameny a rozhlídnutí se? Naprosto skvělý!! Pro to neexistují slova a svýma myšlenkama se tam vracím tak často. Vystoupala jsem do 5643mnm, je to tu božský, vidím tu slavnou nejvyšší horu a všechny hory kolem. Fotíme se a já bych nejradši hned poslala fotku dědovi a mamce, protože vím, jak by byli pyšní. Ale teď jsem na sebe pyšná já sama a uvědomím si, že to je to, co je nejdůležitější. Otevřu si půllitr coly, který s sebou nesu už od začátku a zaslouženě si ho vypiju s Everestem v pozadí! Chillujeme nahoře a jen se rozhlížíme. Je to naprosto dokonalý. Dolů jdeme hodně pomalu a to nejen proto, že se nám nechce. U vyhlídky byla anténa, tak zkusím, zda tu není signál a je! Volám mamce, protože už několik dní o mně nic neví a když se s ní spojím po takové době a na tak krásném místě, ukápne mi slzička. Pak jdu dál. Dole na mě čekají kluci. Jdeme si dát zasloužený napík, ale protože spím nahoře na palandě a mezi obličejem a stropem mám sotva pár desítek cm, a v patře nad náma chodí lidi, s mou mírnou klaustrofobií neusnu. O půl 6 jdeme na véču a v jídelně je úplně plno, sedáme si vedle jiných lidí, jsou shodou okolností také Kanaďani a Zachie se necítí tak sám v týmu plném Čechů. Objednáváme si pizzu a při příchodu zbytku týmu diskutujeme, zda půjdeme do base kempu nebo ne. Zach chce, já jsem spíš pro ne, zas ale když už jsme tu... Na druhou stranu dnes jsme měli fakt boží den a v základně není krom pár stanů nic k vidění. Dokonce odtamtud nevidíte ani samotný Everest! Místo toho můžeme jít dál a pak mít extra den v Gokyu, které je o dost hezčí (prý). K rozmýšlení si dávám čaj, protože je levnější než voda. Češi vyhrávají a do základny se nejde. Večer jsem naštěstí tak unavená, že usínám i v kopce.
 |
| jeden z nejšťastnějších momentů (Kala Patthar, 5648m) a Everest za zády |
 |
| hora Pumori z Kala Pattharu |
 |
| ani jedna z fotek nedokáže zachytit jaké to tam opravdu bylo |
Den 12- Dneska si dáváme na čas, protože včera ráno byla zima jak ***, budíček máme až v 6. Alarmman Zach mě budí uprostřed snu, kdy jsem byla zrovna v nákupáku v Pardubicích. Vstávačky na pohodu, balíme všechny věci, které máme po včerejšku po celém pokoji. Dávám si k snídani čaj, protože ta fkn drahá voda, platím přibližně 2850Nrp a v 7 vyrážíme. Zima není neboť po chvilce vysvitne slunko. Do Lobuche je to příjemná procházka, povídáme si a jsme tam za chviličku, míň než za 2h. Bereme si vodu a dáváme snack. Dál pokračujeme po hřebenové cestě se super výhledy, pořád je to příjemná procházka. Když dojdeme k výhledu na krásné azurové jezero, dáváme odpočinek a sváču. Na slunku bych i usnula, ale nechtějí se mi zavírat oči, jaký máme krásný výhled. Potkáváme zase trojici mladíků a po chvíli všichni společně vyrážíme. Kluci se po cestě rozhodnou, že půjdou dolů k jezeru, mně to přijde jako hrozná dálka a tak jdu dál. Potkáme se v cíli. Výhledy jsou boží. S Čechy dojdeme do Dzongly a hledáme ubytko. Všude mají identické menu a stejné ceny, tak bereme Himalayan lodge (už tak třetí na treku) a jsme na pokojích 3+2, jeden pokoj za 600rupek. Dávám si dalbhat za 800 a pořádně se nadlábnu. Mezitím přijdou kluci, kteří nedošli k jezeru, protože to bylo moc daleko (no, kdo to říkal?). Pak si vyperu a zrovna zajde slunko. :-D Je tu záchod s nejhezčím výhledem za zády na světě. To by snad stálo za fotku. Zítra nás čeká druhý pass. Objednáváme si oběd na zítra (knedlíčky momos) a odpočítáváme minuty do spánku, sušíme věci u kamen, hrajeme hádanky i s Izraeli, kteří tu jsou s námi. V pokoji/posteli jsem se Zachiem a Jayem, ale i tak je v noci zima. Aby ne, když jsme ve 4830m.
 |
| fotky na výšku, protože by se tam ty velehory ani nevešly/ cesta do Dzongly |
Den 13- Včera jsme měli hardtime s tím v kolik ráno vyjdem, protože nás čeká těžký den, budeme krosit ledovec a měli bychom následovat nějakou skupinu s průvodcem abychom se neztratili. Prý. Rozhodovali jsme se mezi 5:45 a 6:00, vyhrálo to první, ale klasicky jsme vycházeli pár minut po 6 a byla to chyba páru, který hlasoval za dřívější start, funny. Před odchodem jsem si dala čaj na zahřátí, k snídani jen granolu a jdem. Slunko dopadá na horu za námi a pohled je to vskutku krásný. Nejdřív jdeme po rovince, pak začíná stoupání po kamenech, ale je to úplná pohoda oproti minulému sedlu, užíváme si to, každý jdeme svým tempem a nahoře se potkáváme a dáváme si momos. Výhled máme na obě jezera pod námi, nádhera. Ještě ale nejsme na nejvyšším bodě a musíme jít, protože slunko rozehřívá sníh a ledovec je v pohybu. Po sněhu je cesta ještě víc dobrodružnější a kluci se dokonce kloužou dolů, srandy kopec (nebo ledovec?). Na úplný vrchol vede dokonce ocelové lano a jsme tam! Za odměnu si dávám snickers. Potkáváme se tu všichni i s již známou trojicí a plácáme si a gratulujeme navzájem. :-) Dolů vede cesta zase s pomocí ocelového lana, ale proti nám jdou velké skupiny, takže je to trochu otrava. Pak ještě musíme vyšplhat na kopec s vlajkou (samý kopce co), kde by mělo být jídlo- ale už nikdy nebudu nikomu věřit s těmahle informacema, protože to nikdy není pravda! :-D Pod vlajkou se jde snad ještě hodinu dolů, ale je to pohoda. V údolí dáváme v první lodžii obídek a všichni se zase setkáváme. Dozvídáme se, že trojka mladíků jsou: jeden Američan a holky jsou z Nizozemska a Izraele. Z pětičlenné skupiny se tak stáváme osmičlennou. K obědu mám vynikající opečené brambory se sýrem. Postupně se najíme všichni a rozhodneme se dojít ještě z Dragnagu do Gokya. Jsou to asi 4km, ale zase přes ledovec. Když se rozejdeme, tak mě s každým krokem bolí hlava, ale nic hrozného. Přecházení ledovce je nekonečné. Ale naštěstí je vesnička Gokyo hned za ním. Jelikož jdu poslední, tak lidičky přede mnou už shánějí ubytko, paráda. První přijdou kluci se super dealem, ale počkáme ještě na ostatní- a ti mají taky super nabídku. Tak hlasujeme a je rozhodnuto. Když přijdeme do ubytka, dostáváme welcome drink v podobě horkého džusu a shodujeme se na tom, že jsme rozhodli dobře. Rozlosováváme pokoje a já jsem se 3 klukama, klasicky. :-D Jay ale nechce spát mezi dvěma klukama, tak prý bude spát v jídelně. Dva kolegové z týmu si dávají teplou sprchu za 500rupek (100Kč), to můžu oželit a píšu si deníček. Objednáváme véču, kecáme o všem a je pohoda. Místo dalbhatu si dávám těstoviny s tuňákem, protože jsou stejně drahé a když nemám takový hlad, tak je třeba toho využít; dostávám pořádnou porci. Hrajeme macháčka a nazýváme to Tea party, jelikož dostáváme černý čaj od šéfika zadarmo. Pak jdu jako první spát. Vedle v pokoji pro zaměstnance si někdo nahlas pouští písničky a zpívá u toho tak falešně, že to poznám i já. I tak ale usínám.
 |
| slunko vychází a my stoupáme |
 |
| výhled z Cho La pass |
 |
| cesta do Gokya přes ledovec |
Den 14- bez budíčku! Všichni však vstáváme nejdýl v 7. K snídani si objednávám sherpovskou polévku, ale zapomínají na mě a tak musím(e) čekat déle. Z jídelny/společenské/jediné místnosti (kromě pokojů) je skvělý výhled na jezero a hory kolem, tak to vůbec nevadí. Rozdělujeme se a někdo využije dne k výstupu na Gokyo Ri, někdo na větší túru až k úpatí Cho Oyu a my ostatní, jelikož tu budeme ještě zítra, vyrážíme jen na malou procházku k dalším jezerům. Je sranda, fotíme se při výskoku, házíme žabičky, nikde nikdo, life's beautiful <3. Jezera jsou celkem tři, tyrkysově modrá, nádherná. Cesta tam i zpět je cca 6km. Když se vracíme, dávám si k obědu brambory se sýrem a vajíčkem (zní to tak obyčejně a přitom je to jedna z nej pochutin tady). Odpoledne si čtu a vyhřívám na sluníčku, Nepálky zde perou prádlo, tak se jich zeptám, jestli si můžu 'půjčit' trochu vody a umyju si vlasy horkou vodou! Na slunku ve 4750m uschnou celkem rychle, heh. Mezitím se vracejí týmoví kolegové a když je venku chladněji, přesuneme se dovnitř a hrajeme karty atp. Když najednou! Zach zakřičí, že vidí z okna Utaha jít za ruku s nějakou holkou :-D. V rychlosti odložím čtečku na druhou židli (což jí bylo osudným) a všichni běžíme k oknu. Jde však jen ruku v ruce s nějakou kamarádkou, ale bylo to funny. A pak... křup. Jay si sedne na mojí čtečku :-D. Achich, a to jsem byla 25 stran od konce! No snad to spravíme v KTM (jasně, že ne). K večeři si objednávám pizzu a při čekání jdu ven pozorovat hvězdy, směju se a říkám si, že sic jsem ji koupila těsně před odjezdem a byla fakt dobrá, ale tohle jsou jen malý věci. A ještě, že se to stalo takhle u konce trípku. Čtu si na mobilu o Indii což mi Jay poslal jako kompenzaci haha. Pizza je celkem malá, ale neměla jsem velký hlad, takže tak akorát.
 |
| výhled z jídelny |
 |
| procházka kolem jezer u Gokya |
Den 15- budíček v 6:12, ale kolem už pobíhají lidičky. Snídaně a poté nás čeká výstup na Gokyo Ri (5357mnm), hrozná představa takhle po ránu, ale je nejlepší počasí. A tak se zase rozdělujeme a 5 nás jde nahoru. Po cestě přilétá vrtulník pro někoho z vesničky, nepříjemný pohled. Výstup nám dává zabrat, ale za necelé 2 hoďky jsme tam a stojí to faaaaakt za to! Je vidět Everest a konečně se pořádně majestátně tyčí mezi ostatními horami, a výhled... s těmi jezery dole, velehory všude kolem, to je pecka. Cesta dolů mě tolik netankuje, tak jdu raději pomalu a hodně piju. Když přijdem, kluci jsou už hladoví, já si objednávám oběd na 12 a na půl hoďky se jdu natáhnout. V těhlech výškách se mi stává, že jsem taková odosobněná. Nevím co to je, je to zvláštní. Nerada bych se viděla z jiného úhlu, tak to raději nepřeháním. Po obědě má každý vlastní plán na procházku, resp. všichni stejný- chtějí jít sami. Já si jdu dát odpočinek a pak taky někam půjdu, ale ne moc daleko, je přece odpočinkový den. :-) Gokyo je krásné, vůbec ne tak turistické, jak jsme si mysleli, že bude, proto tu tak rádi zůstáváme o den déle. V pokoji je ale hrozná zima, tak radši jdu. Se sluchátky (máme zde nabíjení zdarma), sama se sebou a s výhledy. Zítra nás čeká poslední výšlap, poslední pass a pak už jen dolu. Jsme už tak daleko, ale stejně půjdem ještě min. 5 dní. weird. Nevím, co si dám k večeři, protože vždy když otevřeš to menu, tak tam je to samý už 15 dní- dalbhat, rýže, brambory, pizza, momos, těstoviny/špagety, kečup, sýr, tuňák. Tak si nechám vyhládnout a po dlouhé době si dám dalbhat (stejně prdím tak i tak xD). Objednávám si horké mléko a sypu do něj čokoládový prášek, mňam. Koukala jsem na dokument o Zemi a pak jsme si s Jayem a Zachiem šli koupit do pekárny brownies a ještě skořicovou rolku. Brownies si dáme za odměnu po posledním passu. Hráli jsme The Mind, dostali jsme se do 10. kola, dál už ne. I tak je to dobrý výsledek. Dlouho do noci (cca do 20:20 :-D) jsme pak seděli v jídelně, hráli i jiné hry a povídali si. Štěpánka nám dala přebytečné snickersky co měla (real přátelství, cením nejvíc) a tak. Poslední společný večer Teamu Yak, Štěpa s Kubou zůstávají ještě o noc (a den) dýl. Dáváme společné fotky, objímačky a slibujeme si, že se potkáme v KTM.
 |
| část výhledu z Gokya Ri (ledovec included) |
 |
| team Yak |
Den 16- 5:01 budíček, balíme, nechce se moc s pocitem, že musíš vylízt ten poslední vysokej bod. 5:30 sníďa, refill polévky zadarmo, čaj zadarmo, více spokojení s ubytkem být nemůžem (teda jo, mohli bychom být, kdyby nebyla v noci taková zima, spala jsem ve všem oblečení včetně bundy, rukavic, čepice, ve spacáku, s dvěma dekama). Vyrážíme v 6, Kirsten je mega rychlá, protože musí stihnout letadlo v Lukle za 2 dny, tak ji už ani nevidíme. Cesta vede kolem jezera, potom stoupání, čím příkřejší, tím víc potřebuji povzbudit a pouštím si písničky a pak to jde jedna báseň. Ale když vylezem, zjistíme, že to ještě není konec. Mírné stoupání skrz hory, a pak ještě stoupání po sněhu. Dnes je první den od Namche trochu zataženo, takže když jdem po sněhu, je zima. Naštěstí už vidím vlaječky značící pass, a za chvíli už jsem tam! To je vždycky super- posledních pár kroků to skoro běží samo. Na počest posledního sedla si "cinkáme" brownies a je to ten nejlepší kousek buchty, kterej jsem kdy v životě jedla, přísahám! Hory vyčnívají přes mraky a je to kouzelné. Je to jakoby se hory zavíraly a my odcházeli. Jsme rádi, že jsme sedlo zvládli, ale na druhou stranu víme, že teď už je to vše. Musíme se podívat naposled, protože bychom tu zvládli sedět do nekonečna a čeká nás dlouhá cesta dolů. Po sněhu to klouže a kameny se také smekají, porteři to zvládají v pohodě i v žabkách, hodně hustý. Dole se Zachem dáváme pauzu a jsme pyšní na sebe a nás všechny. Překonala jsem sama sebe a je to super pocit. Čeká nás ještě 16km do Thame, cesta z kopce utíká hodně rychle, sestupujeme o 1600m. Každý si jde svým tempem a setkáváme se v první osadě na oběd. Já si dávám jen čaj, protože hlad nemám, ale na jídlo čekáme přes hodinu a do tý doby hlad dostanu, tak dojídám všechny zásoby, co mám. Pak nás čeká jen další klesání, naštěstí to jde samo, pomalu ani nezastavujeme na pití. Ke konci ale začínám být unavená a Thame je zrádné, je až za kopcem. Ale zvládáme to a jdeme to Tibet Guesthousu, kde jsme se domluvili, že se sejdem. Já, Zach a Amík Desmond čekáme před a vidíme Jaye jak přichází z kopce, voláme a máváme, ale on zahlédl anténu, která nahoře, má signál a neslyší, nevidí. Dokonce si sedá na kámen zády k nám :-D. Po chvíli ho dochází i Maayan a dávají si placák, ale stejně nás ignorují. Jdeme tedy do hotelíku, oni za chvíli přichází. Objednávám si večeři nahned, porotože mám hlad jako vlk, říkám to vedoucímu. Ten mi pak naloží brambor jak pro armádu a když už nemůžu, říká, že mi dal hodně když jsem měla teda hlad, tak to do sebe láduju přes sílu a nakonec nad bramborami vyhrávám. Ale bylo to jen tak tak. Zítra plánujeme dojít do Toktoku nebo tam někam. Z Kharikoly bychom si vzali jeep. Uvidíme. Večer jdu pozorovat hvězdy a je to pecka! Potkávám po tmě tři koně. V pokoji spím s Maayan aneb poprvé s holkou, wow. V noci není ani pořádně zima, stačí peřina.
 |
| poslední výhled z posledního pasu |
 |
| nejlepší brownie in my life |
Den 17- 6:01 budíček, k snídani si dávám tibetský chléb s džemem, kluci si sníďu nedávají a tak musí platit něco za pokoj. Chlapík není vůbec příjemný, přitom nám někdo doporučil sem jít, že je to tu super. Mizíme po 7, čeká nás 29km do Lukly. Vyrážíme z kopečka, já, Desmond a Zach vepředu, do Namche je to asi 9km, kopečky nás pěkně štvou, i ty nejmenší; říkáme si, že to snad má být z kopce už jen a jak jsme zrovna mohli zvládnout 3 passes. Přicházíme do Namche a nutně si chceme dát brownies nebo nějakou pochutinu, tak jdeme do německé pekárny. Zach nás dochází, objednáváme si čoko croissant a milk tea <3. Píšem Jayovi, ať přijde sem a po chvíli dorazí i Maayan. Připojíme se online po 12 dnech a píšem všem, že žijem a máme se skvěle. Dnes mám vlastně svátek, vzpomínám si, a zbytek týmu mi zpívá 'Happy namedayyy', sweet. Pak se jdeme kouknout na trh, kterej je hodně malej a už skoro zavírá. Tak jdeme dál. Ten šílenej kopec, co jsme šli opačným směrem půl dne, jdeme dolů půl hodiny. Všichni máme sluníčkovou náladu, zpíváme si, s Desmondem hrajeme na honičku- vždy když se otočím, kde je, rozhlíží se a dělá, že mne nevidí atd. Letíme jak střely (fakt skoro běžíme) ale jde to úplně samo. Přes most chce jít proti nám stádo jaků, ale stihneme to ještě před nima a zastrašujeme je, protože jsme Team Yak! Až v Toktoku zastavujeme v první možné zastávce na oběd, cca v půl 1, potkáváme Utaha, pozdraví a pak se vrátí a ptá se jestli jsme OK. Říkám, že jo a zas jde. Tak dobrý. Desmond si objednává první chod a mezitím přijdou kluci, dostáváme welcome čaj zdarma. Já si dávám nudle se zeleninou a sýrem a jsou skvělý! Pak si teda k tomu svátku kupuju i colu, když ji usmlouvám za 200 místo 300. ,,To je skvělej den", říkám po několikáté a všichni souhlasí. Po hodině dorazí i Maya. Platíme, staříčci jsou moc milí a vystřelíme dál. Chceme do vzít přes Luklu, abychom viděli to slavné letiště a Desmond odtamtud stejně chce letět. Je to odsud asi 10km. Cesta je fajn než odbočíme k té prokleté Lukle. Tam je strašlivej kopec a při stoupání nadáváme, jestli tam fakt jdeme jenom kvůli jedný fakin runwayi?! :-D Ale dali jsme. Klasicky žejo. Ploužíme se uličkou, Desmond kupuje letenku na zítřejší první let za 140 dolarů (a to jsou prý vybookované lety x měsíců dopředu). Do 5 min přichází Zachie a pak i Jay. Kupujeme si samosy ke sváče. Potkáváme i Kirsten, to je ale náhodička, lovebirds zůstávají zde a sejdeme se tedy v KTM. Zjišťujeme, že do Surke je to ještě 3,9km!! A to je 5 večer. Loučíme se, čínská televize nás točí a křičí na nás ať se obejmeme ještě jednou, pak zdrháme a rozhodujeme se zda jídlo koupit nebo se stavit někde, ale nikde nevidíme samosy, tak jdeme hoooodně rychle, tahle cesta by se po tmě nedala jít. Jdeme ták rychle, ale taky se táák rychle stmívá. Surke by mělo být ještě 10-20 min, říkají kluci po cestě. Jdeme lesem, tady kdyby se někdo zvrtnul kotník, tak jsme v pr. Už je tma. Připojujeme se na cestu a potkáváme Maayan! Neuvěřitelné. Diví se, proč nemáme čelovky. Tak jsme spěchali, že jsme je nechtěli ani vytahovat. Chvíli jsme chtěli zůstat i v Lukle, měli tam super reklamu na burger, ale měli jsme dohodu s May, že se setkáme v Surke. A ona tam ještě ani nedošla. Ale teď jsme zas všichni (zbylí), tak bereme první lodge, aspoň nemusíme tak daleko. Pokoj za free, k večeři chowmein s vejcem za 300rupek (?! zase jsme v levnější oblasti juhů), dokonce máme i studenou kýblovou sprchu, ale je skvělá! Ani radši nepočítám po kolika dnech se sprchuju. Tady "dole" není zima, takže i studená sprcha je naprosto geniální. Máme skvělý pocit z dnešního výkonu a spí se sladce.
 |
| příchod do Namche Bazaar |
Den 18- údajně poslední den, hah. Ale vemme to pěkně od začátku. Budíme se v Surke, jen pod peřinou a je to velmi příjemné. K snídani si dávám dva tibetské chleby s medem za směšných 200 rupek, paráda. Víme ale, že nás čeká nastoupat 600 výškových metrů, takže nic moc. Poslední vejšlap, říkáme si. Po včerejšku nás však bolí nožky. Vyrážíme. Já v čele, kluci za mnou naříkají a klejí. Berem každý sluchátka na posilněnou a škrábem se nahoru. Jelikož je už na některých místech signál, poslouchám hlasovky, který mi nahrála moje truefriend Anka, když byla opilá a je to velmi motivující a trochu emotivní, když 100x řekne "No ale Míša, ta je nej, ta teď prostě šlape někde v Himalájích!". Potkáváme spoustu oslů, mul, jaků atd. Jelikož na trati mají vždycky přednost, zdržuje nás to. Je zrovna rush hour. Ťapeme dál. Míjím Apple Pie lodge, kde bydlí šerpa s mámou a slíbili jsme, že si dáme u ní štrůdl. Jelikož jsem dost napřed, tak objednávám tři. Babča je upeče, kluci přijdou a všichni jsou šťastní. Pak pokračujeme. U výhledu na Kharikolu si dávám pauzu, kluci mě v zápětí dohánějí, vidíme cíl, je to dobrý. Fakt z posledních sil se ploužíme tam, kde nám při cestě opačným směrem dával chlapík vizitku s jeepem, juhů. Chceme jeep! Hned! No... jeep nejezdí. Jezdí teď jen z Thaksindu. OK, kde to je? Tak 6-7 hodin chůze... Tyvo*e. To je konec. Co teď? Ještě můžeme jít do Adheri, odkud víme, že něco jezdí taky. Něco. Někdy... Dáváme si jídlo a čekáme na Maayan, musíme se rozhodnout týmově. Těstoviny jsou dobré, ale je jich málo. Diskutujeme možné varianty. Risknout a jít do Adheri, ale jeep odtamtud je s přestupem a už známe, jak to tu chodí. No, zkoušíme vše a pak nám chlapík z občerstvení říká, že best option bude prostě jít do Taksindu. Ten fkn *** kopec z prvního dne, kdy jsme šli ceeeelej den jenom dolů a říkali si, že hlavně tohle nepůjdem zpátky. To jediný, co jsme nechtěli. Začíná pršet. Chlapík nám nabízí ubytko u něj zadara, s internetem a nabíjením, když zde budeme jíst. No... je rozhodnuto. Zalejzáme do postelí a odpočinek se stejně docela hodí. Ale jsme všichni nasraní :-D. Využíváme netu naplno, já volám domů i když asi není ten nejlepší čas, když jsem tak vytočená :-D. K véče si dávám brambory a ultimátní Lemon Ginger Honey tea. Chlapík nám zařizuje odvoz jeepem z Taksindu do Salleri (téměř stejně jako jsme jeli cestou tam). Má tam být zítra asi v 1. Po tolika dnech ležím v posteli a jsem připojená na síť. Vůbec mi to nechybělo, ale hledám si odpovědi na všechny otázky, co mě napadly cestou. Jdu spát pozdě, vstáváme za 7h, nejkratší spánek za celou dobu, seš tele, Michaelo!
 |
| čerstvý štrůdl od babči |
Den 19- 6:01 budíček, 6:30 snídaně- poslední sherpa polévka (nejspíš už), 7:01 odchod. Nejdřív klesáme do Jubingu a pak to přijde... Ten kopec jsem myslela, ale náhle je přede mnou Utah! Naprosto z reflexu se otočím a jdu zpátky, ale hned si uvědomuju, že to přece nemůžu dělat celou dobu. Tak ho předejdu, prohodíme pár slov a jdu. Po přejití řeky přijde na řadu to stoupáníčko. Ráno jsme si s klukama a holkou řekli, že nesmíme být negativní, tak tedy optimisticky! Krásný kopec! 1600 výškových metrů, fakt nádhera. A tak jdu se sluchátky, dávám si pauzu na sušenku v 9, Utah mě předchází, pak zas já jeho, nahrávám hlasovku pro Anču, vidím utíkat osla a za ním člověka, další pauzu si chci dát colu, ale v Nutelle za ni chtějí 250, pche, tojo. Za mini snickers 150. Tak nic, jdu dál. Pauza tam, kde jsme měli první oběd, mi nevyjde, protože staříčci mají zavřeno. Tak si aspoň v posledním domě před Taksindu dávám milk coffee, poslední snickersku co mám a užívám výhledu (ne)naposledy. Ptám se rodinky kolik to ještě je- one hour, two hours? Prý 30 minut. Nevěřím, ale dělá mi to radost. Jsem nahoře fakt za chvíli, cca ve 12:20. Dávám si suchou čínskou polívku, lidičky říkají, že jeep přijede za hodinu. Začnu psát deník, po chvíli přijde Jay, pak Zachie. Maya až za 2 hodiny po mně, měli jsme strach, aby to stihla, protože bychom bez ní jet nemohli. Ale čekáme všichni na jeep. Na zemi se válí nějaká žena. Nikdo ji nepomáhá. Jedna sousedka se něčemu hrozně směje a Jay říká, že by chtěl takovou babču. Jeep přijede ve 4. Řidič Paras se omlouvá, ale stejně si jde dát ještě čaj. Prý čekáme na nějakou sister. Sedíme v jeepu. Nepřichází. Tak jedem. Prý cesta bude trvat tak hodinu 20. No. Jedem až do tmy. Cesta je komická, mlátíme se o všechny hrany a strany jeepu, ale je to lepší než minule, protože je sucho. Míjíme kluka (později zjistíme, že Kanaďana), ale nebereme ho. Řidič říká, že je to moc dangerous. Stejně pak bere jiné lidi. Přijíždíme asi v 7. Kupujeme ihned lístky na bus do KTM- zítra ve 4 ráno, cena 1100 rupek. Hledáme ubytko. Ve dvou mají plno, tam, kde jsme byli minule, je Utah :-D. Týpek, u kterého jsme kupovali powerbanku nám pomáhá hledat nocleh. Máme to, i s dalbhatem za 300. Kupujeme snacky na cestu. Hlady padáme. Pak vymodlený dalbhat a spát nahoru. Kde dnes spí majitelé domu, to nevíme. Vedle nás někdo kouká na telku, se Zachem se bavíme házením ponožek po sobě. Ostatní už chtějí spát, ale jsme jako malí. Málem se smíchy po... :-D Dobrou.
Den 20- 3:30 budíček, 4:00 jsme v buse, odjíždíme stejně až 4:30. Za náma sedí ten kluk ze včera, Kanaďan, baví se se Zachem o volbách, které mají dnes. Cesta je vcelku příjemná, jen chlapík před náma prdí xD. Asi moc dalbhatu. Východ slunce, hory, mraky, nádhera. Sedíme se Z spolu a snídáme společné dounaty. Bus staví na čaj- dáváme kafe. Kupuju si muffiny- jsou hnusný, je v nich želé. Na oběd stavíme na tom stejném místě, jak po cestě tam. Je vedro. Kluci si kupujou kusovky cíg, já nějakou pochutinu a je pohoda. Až na to vedro. Cestou pak vidíme obrovské hory nad mraky! Nejvíc kool. Cesta měla trvat 8h, ale to jsme jim stejně nevěřili. Trvala 12. Cestou nás málem sejme záchranka a kvůli tomu (nejspíš) nás pak u letiště zastaví policajti. Máme vystoupit a jet zbytek taxíkem. Jsme zmatení, ale řidič je podplácí a my zase nastupujem. Chtějí nás nechat u letiště, ale Jay se nedává a odvezou nás hezky až do cíle. Odtamtud bereme taxi, Kanaďan se nevejde, ikdyž se snaží xD. Už takhle jsme 4. Thamel. Ihned do shopu, každý kupuje šampon + něco. Ho(s)tely máme zabookované dopředu, každý jiný. Koupu se. Nemám vanu jak slibovali na bookingu. Šampon mi vůbec vlasy neumyje. Možná proto, že to nejmenší balení co měli, bylo dětský. Jdu dát věci do prádelny. Večeřím sama v zapadlé ale skvělé restauraci a přijde mi zpráva "So weird not eating as a family!! ;( ;( ;(". Pak si chci/musím koupit jiný šampon a potkávám se v uličkách s Jayem. Chce jít na masáž, tak hledáme kde. On na ni jde, já uvidím, jakou mi dá recenzi. a toto je THE END. of the best trek ever.
Den 21, 23/10- není však konec našeho přátelství ani mé nepálské návštěvy. Na oběd se všichni setkáváme a jdeme do Jayovi oblíbené 'restaurace'. Ostatní v pořádku přiletěli. Oběd je boží. Kluci chtějí do kina na Jokera. Já chci aspoň zákusek. Jdeme, neseženeme nikde nanuk ani zmrzku, tak jdeme do BaskinRobbins. Nejdražší zmrzka v životě. Bolí mě zub a tohle pomáhá. Jelikož je 23., tak jdu s klukama do kina. Taky vím, že zítra (či v hodně blízké době) budu muset k zubaři. Vyzvedávám si věci z prádelny a je to neskutečně příjemný pocit! Večer se potkáváme v baru Fat Monkey, kterej je skvělej! Rooftop bar, pivo, vodnice, živá hudba, přátelé. Senzace. Pak přijde Jayova bývalá přítelkyně s trikem Choose life. Pijeme piva Everest, Namasté a vše je super!
Den 22, 24/10- objednávám se k zubaři, jedu tam na biketaxi, rootinfekce jak débil, pusa umrtvená, brát antibiotika; ještě, že to začlo až teď, za odměnu si pak koupím hippies kalhoty. S týmem se setkáváme večeř na véču, tentokrát v té mé, která jak zjišťujem je oblíbená Desmonda; zákusek hledáme strašně dlouho, končíme v supermarketu, pijeme a jíme na schodech před obchodem a čekáme na Štěpu a Kubu. Pak jdeme vypít jedno/někdo dvě/tři piva k nim na střechu. Vše je fajn.
Den 23, 25/10- snídaně v ceně ubytka na střeše (to jsou ty nejlepší benefity KTM ho(s)telů), dávám dlouhej call s dědou, setkáváme se na poslední společný oběd, zákusek ve French Bakery, cestou mě odchytí týpek, co mi chce prodat trávu, dávám si kávu se zmrzlinou, loučíme se všichni, Desmond letí dom a já zítra nebo pozítří jedu zpět do vesničky. Po cestě zjistíme, že bydlíme se Z ve stejném hotelu xD
Den 24, 26/10- v 9:00 dávám poslední snídani se Zachem, on zaspí a napíše ve :23, pohoda, pak se rozloučíme, já nakoupím last snacky na cestu a na vesnici a jedu. po 12 do Banepy, zase úplně plné busy, proč vždycky jezdím na svátky?!, dávám jídlo na přestupu, protože je teprv chvíle po 1. To se ukazuje jako závažná chyba a bus tam stojí; když přijdu ve 2 (a má jet ve 3), nemám místo. Dvě dívčiny mě pouští k sobě. Cesta je otrava. Přijíždím za soumraku. Dalbhat si poprvé doma přidávám... :-D
Den 21, 23/10- není však konec našeho přátelství ani mé nepálské návštěvy. Na oběd se všichni setkáváme a jdeme do Jayovi oblíbené 'restaurace'. Ostatní v pořádku přiletěli. Oběd je boží. Kluci chtějí do kina na Jokera. Já chci aspoň zákusek. Jdeme, neseženeme nikde nanuk ani zmrzku, tak jdeme do BaskinRobbins. Nejdražší zmrzka v životě. Bolí mě zub a tohle pomáhá. Jelikož je 23., tak jdu s klukama do kina. Taky vím, že zítra (či v hodně blízké době) budu muset k zubaři. Vyzvedávám si věci z prádelny a je to neskutečně příjemný pocit! Večer se potkáváme v baru Fat Monkey, kterej je skvělej! Rooftop bar, pivo, vodnice, živá hudba, přátelé. Senzace. Pak přijde Jayova bývalá přítelkyně s trikem Choose life. Pijeme piva Everest, Namasté a vše je super!
Den 22, 24/10- objednávám se k zubaři, jedu tam na biketaxi, rootinfekce jak débil, pusa umrtvená, brát antibiotika; ještě, že to začlo až teď, za odměnu si pak koupím hippies kalhoty. S týmem se setkáváme večeř na véču, tentokrát v té mé, která jak zjišťujem je oblíbená Desmonda; zákusek hledáme strašně dlouho, končíme v supermarketu, pijeme a jíme na schodech před obchodem a čekáme na Štěpu a Kubu. Pak jdeme vypít jedno/někdo dvě/tři piva k nim na střechu. Vše je fajn.
Den 23, 25/10- snídaně v ceně ubytka na střeše (to jsou ty nejlepší benefity KTM ho(s)telů), dávám dlouhej call s dědou, setkáváme se na poslední společný oběd, zákusek ve French Bakery, cestou mě odchytí týpek, co mi chce prodat trávu, dávám si kávu se zmrzlinou, loučíme se všichni, Desmond letí dom a já zítra nebo pozítří jedu zpět do vesničky. Po cestě zjistíme, že bydlíme se Z ve stejném hotelu xD
Den 24, 26/10- v 9:00 dávám poslední snídani se Zachem, on zaspí a napíše ve :23, pohoda, pak se rozloučíme, já nakoupím last snacky na cestu a na vesnici a jedu. po 12 do Banepy, zase úplně plné busy, proč vždycky jezdím na svátky?!, dávám jídlo na přestupu, protože je teprv chvíle po 1. To se ukazuje jako závažná chyba a bus tam stojí; když přijdu ve 2 (a má jet ve 3), nemám místo. Dvě dívčiny mě pouští k sobě. Cesta je otrava. Přijíždím za soumraku. Dalbhat si poprvé doma přidávám... :-D
REKAPITULACE TREKU celkem:
jídlo + ubytko: +- 32 865 Nrp
permity: 5000 Nrp
cesta tam: 2640 Nrp
cesta zpět: 1800 Nrp
gear: 8650 Nrp, posléze prodaný spacák -1200-- 7450
_____________________
49 755 Nrp = 9951 czk (!) vs zážitek, výhledy, všechno = nevyčíslitelné
TRASA:
1. den- Salleri - Ringmu (2800), Ringmu - Jubing (1620)
11,3 km; 1595 elev./výškových metrů
2. den- Jubing - Puiya (2683)
13 km; 1423 el.
3. den- Puiya - Toktok (2676)
17 km; 525 el.
4. den- Toktok - Namche Bazaar (3440)
8,5 km; 771 el.
5. den- aklimatizace
6. den- Namche - Tengboche (3807)
9,3 km; 576 el.
7. den- Tengboche - Shomare (4026)
5,9 km; 340 el.
8. den- Shomare - Chukkung (4730)
8,7 km; 664 el.
9. den- aklimatizace, random peak, 6km; el. min. 400m
10. den- Chukkung - Lobuche (4930) via Kongma La Pass (5535)
9,2 km; 790 el.
11. den- Lobuche - Gorakshep (5173), plus vycházka na Kalla Patar (5643), 3,8 km, 912 el.
4,4 km; 452 el.
12. den- Gorakshep - Dzongla (4830)
11 km; 452 el.
13. den- Dzongla - Gokyo (4750) via ChoLa Pass (5420)
12 km; 702 el.
14. den- aklimatizace v Gokyu; procházka kolem jezer 6km, 160 el.
15. den- aklimatizace v Gokyu; výšlap na Gokyo Ri
5,8 km; 1200 el.
16. den- Gokyo- Thame (3730) via Renjo La Pass (5420)
21 km; 1615 el.
17. den- Thame - Surke (2300) via Lukla
29+6,3 km; 1488 el.
18. den- Surke - Kharikola (2015)
15 km; 932 el.
19. den- Kharikola - Thaksindu (2865)
12 km; 1460 el.
a jeepem do Salleri
20. den- Salleri - KTM //260 km za 13 hodin//
________________________________________
pěšky 220,2 km; 16057 výškových metrů == 16 km!
Tenhle příspěvek jsem přepisovala z himálajského deníčku několik odpolední. Prošla si znova celou trasu, vrátila se na ta krásná místa a bylo to skvělý. Hned bych se vrátila a šla znova. Určitě se do Nepálu znovu vydám... Ale do té doby můžu jen znovu přepisovat deníček :-D
Mějte se krásně, M.
pěšky 220,2 km; 16057 výškových metrů == 16 km!
Tenhle příspěvek jsem přepisovala z himálajského deníčku několik odpolední. Prošla si znova celou trasu, vrátila se na ta krásná místa a bylo to skvělý. Hned bych se vrátila a šla znova. Určitě se do Nepálu znovu vydám... Ale do té doby můžu jen znovu přepisovat deníček :-D
Mějte se krásně, M.
Komentáře
Okomentovat