Krásná Madeira

Unplanned Solo Madeira aneb o tom jak jsem jela sama na Madeiru a bylo to skvělý!

jediná fotka, na který jsem a není to selfie

Neplánovaně neplánovaná solo Madeira byla jedním z těch větších a extrémnějších zážitků. A to možná proto, že skončila tak, jak jsem vůbec nečekala. Koupila jsem si letenku ještě v Nepálu, když na mě vyskočila nabídka akční ceny (jak nečekané). Spočítala jsem si, že po mém návratu tak budu muset doma nějak přežít 25 dní. Haha. Survived! A odletěla jsem- nezvykle sama a taky dost nezvykle jsem nic extra předem neplánovala. Podíl na tom měl však fakt, že na ostrově není žádnej vícedenní trek a různé cesty a traily na sebe jen tak občas navazujou, občas taky ne. Oficiálně je povoleno stanování a wild kempování jen na určitejch místech a ještě k tomu musíte mít potvrzení, o který se žádá předem online. Musíte tam vyplnit kde přesně chcete stanovat. Bez plánu těžko víte, kde budete chtít spát a tak jsem tam naházela random místa a doufala, že to případně nějak ukecám. Strávila jsem přes 4 měsíce sama v Asii, ale na treku a pod stanem jsem teda sama ještě nebyla. První, kdo pociťuje, že jedu alone, jsou moje záda. Protože to je jedno velký mínus solo cestování: všechno si musíte nýst sami. 

1. den- budím se v bytě mojí kámošky v Praze, kterej mi půjčila na jednu noc, protože zrovna není doma. jinak bychom asi ani nešly spát a kecaly do rána, páč vstávat v 5 je za trest. Myju nádobí a vyrážím na letiště. Do teď mám trochu obavy, aby mi v příručáku prošel stan se všema potřebnejma částma (jako jsou kolíky třeba), ale zkusím ho dát odbavit, aby mi ho dali do zavazadlovýho prostoru a jelikož je plný letadlo, tak mi ho tam zadarmo odbavují a potkám se s ním (snad) až na Madeiře. Paráda, to bylo ezy. V 8:50 je můj první let. Do Amsterdamu. U okýnka prospím už i vzlet. Letíme nějakým malým letadlem, po obou stranách jsou v řadách jen 2 sedačky. Stevardky mě budí a dostávám sendvič a nápoj... Zadarmo. Na hodinovým letu. KLM, big up. Jen co zavřu oči, zas zaspím. Prospím i přístávání. Schipholské letiště už znám, jedu vlakem do centra a užívám si svůj 19hodinový layover. Svítí sluníčko, domy jsou pořád křivý, není tu tolik turistů, v obchodě se nechám napálit "bonus" cenama, jelikož nemám bonus kartičku, vybírám si z bankomatu, ochutnávám jeden z modelů v Grey housu, obdivuju architekturu a chodím jaksi pořád dokola. Když zapadne slunko, lituju, že jsem si nevzala péřovku a musím si v Primarku koupit tu nejlevnější mikinu (3€), jinak bych to už nedala. Zkouším i belgický hranolky, na který se ještě před chvílí stála obří fronta a nejsou nic moc. Večer jedu zpět na letiště, s palubním lístkem projdu i se všema zapalovačema skrz security a u jedné z kaváren najdu super křeslo na spaní. Jen v noci bych teda uvítala i vodorovnou polohu. Ale nebudu si stěžovat.

klasický lovely Amsterdam

2. den- další den a zase budíček v 5. Čeká mě 4 hodinový let do města Funchal, sedím na sedadle v uličce, ale je mi to úplně jedno, protože celý let od sednutí si na místo po přistání opět prospím. Po příletu se úspěšně setkám se stanem, vyjdu z letiště a cedule s cenovkou aeroporto bus expresu na mě září z dáli. Vím, že je to do centra 20 km a že skoro po celém ostrově vede jedna hlavní silnice. Mistní bus stojí asi o 3 eura míň než letištní expres, ale jede až za hodinu, tak pokračuju v cestě a když se přede mnou objeví fajn místo pro zastavení aut, prostě jen zvednu palec a nahodím úsměv. A funguje to. Pán, co mi zastavil, vypadá jako Santa a jediný slovo, co spolu prohodíme je "Mercedeees". Očividně má tuhle značku rád. Vysadí mě ve Funchalu u velkého trhu, tak se podívám na ryby, dostanu spoustu ochutnávek různých maracuj a dalšího ovoce, ale když mi chtějí prodat jednu za 3 eura, poděkuju jim a odcházím. V supermarketu, na který narazím, kupuju vodu a sušenky. Do cesty se mi dostává i cestovní kancelář, tak se zajdu zeptat jaké trasy by mi doporučili. Pracuje tam pohledný mladík s očima tak zvláštně hnědýma, že přemýšlím, jestli jsem někdy něco takového kdy viděla, a úspěšně ignoruju jeho nabídky jet s jejich kanceláří. Dělá ale průvodce v horách, tak si nechávám poradit. Mapa, na které mi ukazuje cesty, stojí 10 éček, ale sympaťák mi nabídne ať si ji vyfotím do mobilu. Najs. Poslední úkol před zdrhnutím do divočiny je koupit si plynovou kartuši. Hnědooký klučina mě poslal do Decathlonu. Tam jsem původně měla namířeno, ale vzhledem k tomu, že se nachází na druhé straně města, jsem doufala, že mi doporučí něco bližšího. Stojím teda na zastávce, čekám na autobus, který mě tam odveze, rozhlížím se kolem a pozoruju, což děláte většinu času, protože jste sami, až vidím outdoor shop. Jdu se zeptat, zda mají bombu a mají. Kupuju ji za předraženou cenu, ale když vemu v potaz ušetřený čas a cestu na druhou stranu města, vyplatí se to. Googlím bus, který mě vyveze nad město, najdu si čtvrť Monte, najdu bus a jedeme. To ještě netuším, že tenhle bus bude jedinou dopravou za celou dobu, za kterou zaplatím. Když mě vyhodí na konečné, najdu trek s názvem PR3, který vede až k Picu Arieru a má cesta začíná. Mým posledním trekem byly Himaláje a při stoupání do prvního kopce, s tekutým úspěchem (rozuměj potem) všude, si říkám ,,To jsem byla fakt já, ta holka v Himalájích?". Po cestě potkávám infocentrum, tak bych se ráda informovala, kde je nějaký kemp. Bohužel tam nemluví anglicky, ale ptají se, jestli mám povolení. Ten email s random poskládanýma campsitama vytištěnej samozřejmě mám, ale jestli se dá považovat jako povolení, to netuším. Když ale vidí, o jaká místa se jedná, tak mi vystaví jiný s jejich logem a tváří se spokojeně, že teď nebudu stanovat nikde bez povolení. Paráda. Tak zase jdu. To jejich místo, kam mě poslali, dost pravděpodobně přecházím a nacházím supr shelter, který bude i mým dnešním místem pro utáboření. Stavím stan co nejvíce do závětří po zkušenostech ze Skye, kolíky zabouchávám do země kamenem a pak... v noci není ani ten nejmenší vánek. Ale lepší je být připraven, žejo. Za to zima teda byla a já jsem byla ráda za levnou mikinu, kterou teda musim teď celou dobu tahat s sebou. Další místo pro kempování jsem původně zamýšlela na nejvyšší hoře Pico Ruivo (1862m), ale vzhledem k zimě to odvolávám.

mercado (trh) ve Funchalu

Funchal

první kemping spot

3. den- jelikož si v rámci úspory baterky vypínám na noc mobil, netuším kolik je hodin a když vystrčím hlavu ze spacáku a náhle je světlo, usoudím, že je čas na vstávání a vstávám. Vařím snídani, jím, balím všechny věci, nakonec i stan a vyrážím. Nejprve k Picu de Arieru. Jelikož k druhému nejvyššímu vrcholu ostrova vede silnice, je tu spousta lidí. Začíná zde také PR1, což je jedna z nejhezčích cest na ostrově, 7km přes tunely k nejvyššímu vrcholu Pico Ruivu. Procházka je to samozřejmě pěkná, ale stoupání dává mně, jakožto jedinému turistovi s krosnou na zádech, dobře zabrat. Z druhé nejvyšší na nejvyšší horu, pohoda, řeknete si, ale výškový profil mluví sám za sebe- stoupání 1165m, klesání 1179m. Výhledy za to ale (jak jinak než) stojí. Všichni jednodenní turisti si dávají na vrcholu obří svačiny, já si dávám za odměnu snickers a rozhoduji se kam dál. Je asi 1 odpoledne a slunko tu zapadá až po 6, to je spousta času. Rozhodnu se teda pro PR1.3 do Encumeady, což je dalších 11,2km. Tam někde by mělo být další nocoviště. Mapy ukazují, že to půjdu 5-6 hodin. Hlupačka si nevezmu dostatek vody. V opačném směru potkávám jediného podobného cestovatele s větším batohem na zádech (za celé moje putování jsem nepotkala nikoho dalšího) a říká, že v Encumeadě je jeden levný hotel, kdybych si chtěla ulevit. Ze zvědavosti se ptám kolik stojí. Při odpovědi 36euro na noc se jen směju a loučím se. Po dlouhé žíznivé chvíli potkávám pramen vody a doplňuju deficit. Cesta je stále 'up and down', stoupání mě už pěkně štve vzhledem k tomu, že právě mířím z nejvyššího vrcholu o 800 výškových metrů níže. Další ukazatel říká, že vesnice je vzdálena ještě 7,9km. Uff. Vím ale, že mi nic jiného než tam dojít nezbývá a tak šlapu dál. Když je cíl pořád vzdálený, beru si sluchátka a pouštím hudbu. Pak to uteče rychleji. Dojdu k silnici, odkud to má být asi poslední 1,5km do nocoviště. Vybije se mi mobil, tak hlavně že mám tu polohu vyscreenovanou. Ale místo na kempování je dost rozlehlé, tak ho najdu bez problémů. Je tu spousta laviček a dokonce i záchody. A všeeechno jenom pro mě. Stavím, vařím, převlíkám, čtu a píšu. Jdu spát s tmou, tzn třeba v 19:30.

výhled z Pico Ruivo

PR1 aneb Sky is NOT the limit anymore

4. den- v noci mi nebyla zima a tak jsem spokojeně spala dlouho, k snídani si dávám polívku a kolem mě už chodí turisti. Měl by tu být nějaký krátký okruh, ale vypadá to, že ho nikdo nemůže najít. Sbalím se a čekám u silnice, zda tu projede nějaké auto. Za 20 minut dvě auta a ani jedno nezastavilo, tak vyrážím pěškobusem alespoň do Encumeady. Ze silnice vede cesta lesem, udělám asi 10 kroků a vzpomenu si, kolik schodů jsem včera minula a teď bych je musela všechny vystoupat a rozhodnu se jít radši po silnici. Akorát vkročím na cestu a kolem jede auto, zvednu palec a auto zastavuje. Vyvezou mě do kopce, kde je parking s výhledem a spoustou aut. Chytám hned první a jedeme. Mladý pár zastavuje na viewpointu jen kvůli mě, jelikož tu už jednou byli. Dojedeme až k Rabacalu, kde vede několik tras. Jdu random jednu trasu kolem zavlažovacích kanálů až dojdu k obrovskému vodopádu. Nikde nikdo. Pohoda. Jen ta cesta by měla pokračovat pod vodopádem, což je tak 20 výškových metrů, tak to asi nepůjde. Musím se kousek vrátit a pak jít jinudy. Dojdu až k občerstvení v Rabacalu, kde začíná slavná Levada 25 Fontes, která by měla vést kolem vodopádů, ale žádný z nich není tak hezký jako ten, který jsem viděla před chvílí. Stavím stan a v občerstvení si dávám colu za 2,20€ a nabíjím si telefon. Vydržím to jen do půlky baterky, protože mě už nebaví se koukat na ty dortíčky a buchty, co mají za sklem za strašlivou cenu. Vedlejší stůl platí za dvě kafe a dva dortíky 18 éček. Pohledem jsem je už snědla všechny a tak jdu domů. Můj zítřejší úkol bude se dostat na druhou stranu ostrova k těm slavným útesům, který na vás vyskočej, když zadáte do gůglu Madeira.

vodopád Risco

výhledy on point

5. den- v noci zase veeeliká zima, příště si to snad už rozmyslím s tím stanováním v únoru :-D, při balení mám úplně zmrzlý ruce, všude je mokro a vlhko. Sem dolů nejezdí auta, jen minibus a šlapat se mi nahoru úplně nechce, tak půjdu skrz tunel. Nějak mi nedojde, že tam bude asi tma a moje čelovka, co přestala svítit hned první den, mi moc nepomůže. Tak si svítím kilometr a půl mobilem s pár procenty baterky (jo, mám rozbitej svůj foun a můj náhradní je starej ajfoun, proto ten drop z půlky baterky na pár procent) a modlím se, aby mi nezhasl, protože to by byla asi konečná. Docela hustej zážitek hned po ránu. Cestu do městečka Calheta tvoří mini silnice, kde nikdo nejezdí. První auto, co jede, jsou nějací dřevorubci, tak je zastavím a ptám se jestli mě hodí dolů, kývou, že jo, a když se neposouvaj na sedačkách, ptám se jestli mám naskočit na korbu, opět kývou a já naskakuju a jedem. Vysazujou mě u restaurace a všichni sledujou co se to děje. Klid lidé, to jsem jenom já. Zkouším stopovat dál, ale je to pěkně naprd, protože hlavní silnice vede tunelem, do tunelu nesmí lidi, a tam, kde tunel končí, je kruhák a za ním zas tunel pokračuje. Prekérka teda. Dole však vidím pláž a těch na Madeiře moc není, tak jdu. Nejprve poslušně rozložím stan, aby se usušil, pak si oblíknu plavky, který jsem si na poslední chvíli sbalila na mamčinu žádost, a užívám si lehce studené vody a horkého vzduchu. Na slunku suším sebe, stan, čtu si a všechno je taková pohoda! Kolem 2. hodiny všechno pobalím, nakoupím si v obchodě nějaký pochutiny a opět zvednu palec. Po chvíli zastaví auto a místňáci mi říkají, že tímhle směrem je zavřená cesta kvůli sesuvu půdy, tak ať si stoupnu na druhou stranu silnice. Koupila jsem si energy drink, tak ho vypiju a vydám se zase do toho kopce, kde bylo to naprd místo na stop. Tentokrát to zkouším na autobusové zastávce, která je teda hodně do kopce a ukazuju, že chci směrem do tunelu :-D. Po cca 15 minutách mi zastavují dva dánští gayové s dcerkou. Jsou na ostrově sotva pár hodin a tak si trochu zajedou, protože přesně neví kudy. Moc mile si pokecáme a prohodíme dokonce i pár dánských frázích (wow, tak přeci jen se moje A1 level dánština trochu uplatní, ale nic světoborného). Vysadí mě v Ribeiře a tam chytím další stop- chlapíka, co jede přímo do Funchalu. Jede jak blázen- na úseku, kde je povolená rychlost 80 frčí tak 115 a na těch všech mostech a v tunelech to vypadá, jak kdybysme skoro letěli. Radši se užívám výhledů a utěšuju se tím, že on chce určitě taky dojet v pořádku. Jede do centra, ale když mu řeknu, že budu pokračovat v cestě, vysadí mě tam, kde hlavní ostrovní silnice pokračuje. Tam se teda nedá kde stopovat, ale když mě zahlédne další milý muž, jak zoufale vyhlížím místo na stop, zeptá se mě, kam potřebuju jet a když odpovídám do Machica, 'náhodou' tam také jedou. Spolu s jeho přáteli se nasoukáme do malého a hodně starého auta, které si nejspíš nedávno koupil, protože jim ukazuje vychytávky. Oficiálně je to nejstarší auto, kterým jsem kdy stopem jela, CG. Všechny parkoviště v Machicu jsou plný, tak mě vysazují uprostřed silnice a jedou dál. Ještě zkouším stopovat, ale po pár minutách se na to vykašlu a jdu směrem k pláži, kterou jsem viděla z auta. Cestou si uvařím večeři v parku a stavím se v supermarketu na záchod. ;D Pak dojdu na pláž, kde už je jen jeden pár a kluci hrající volejbal. Sednu si pod palmičku a rozjímám. Ochutnávám pomeranč a je naprosto lahodnej, stejně tak maracujový džus. Dnes budu spát tady. Nikde zákaz není, ale lampy sem svítí dost, tak se rozhoduju, zda spát pod palmičkou, kde na mě všichni z promenády můžou vidět, nebo radši přímo za rantlem a uviděj mě jen když půjdou na písek. Když se setmí, vybírám si druhou variantu a usínám za zvuku vln.

tunel

trosečnictví 

sušení na pláži v Calhetě

6. den- kromě jednoho psa byla noc parádní. balím "kufry" a na promenádě snídám. Ještě se znovu stavím do supermarketu pro ty skvělý pomeranče a pokračuju v cestě. Do Canicalu je to 9 min autem nebo 3 hodiny přes kopec pěšky. Jdu. Jasně, že jo. Už na kopci mám super výhled na výběžek ostrova, jen je škoda, že je dnes oblačno. Město Canical, který je po cestě, je celý rozkopaný, předělávají tady snad kanalizaci či co, nikde nikdo nejezdí a všude jsou otevřený jenom bary- a to je dopoledne. Jdu přes všechny kruháče až k tomu poslednímu, kudy vede cesta už jen tam, kam přesně potřebuju. Zastavuje mi asi třetí auto, milý postarší německý pár. Na parkovišti se s nimi rozloučím a vyrážím na slavný Ponta de Sao Lourenco. Dle ukazatelů by to měla být 2-3 hodinová procházka až na nejvýchodnější bod, na který se lze dostat. Už k první vyhlídce přicházím s otevřenou pusou, protože takovýhle vlny jsem ještě nikdy neviděla. WOW. Zůstávám tady sedět snad hodinu a jen pozoruju. Uvědomuju si, že nic nezachytí to krásno tak, jako mé oči. A tak si užívám pohledy a výhledy. Tohle pro mě bylo to nejhezčí místo na celém ostrově. Pak jdu dál. V občerstvení si dávám colu a hodně dlouho přemýšlím, zda zůstat tady v nocovišti nebo se vrátit do Machica, protože je ještě málo hodin. Do karet mi nehraje to, že je tady nějaký ranger a ten by mi mohl zkontrolovat moje (ne)potvrzení o kempování, a taky to, že až budu chtít zítra chytit stopa, tak všichni turistíci půjdou teprve opačným směrem. Ale možnost kempování na tomhle božím místě vyhraje a utábořuju se. Když zapadá slunce, už je tu jen pár dalších lidiček a potom... potom je celej tenhle poloostrov jenom můj. Vyšlápnu si až na vrchol a obdivuju všechnu krásu kolem. <3 až do noci.

já a můj vlastní výběžek

pozorovat vlny

7. den- noc byla nejteplejší za celý můj trip, vody jsem měla málo už předtím, ale v noci jsem na sebe ještě 'trochu' vylila, tak jsem bez snídaně. Chvíli přemýšlím, jestli by moje filtrační lahev přefiltrovala i mořskou vodu, ale radši to nepokouším. Rozhodnutí zůstat tady bylo tím nejlepším a to jsem si vůbec nebyla jistá, co dělat. Suším stan na slunku, balím se, vylezu ještě jednou nahoru, protože je téměř azuro a protože proč ne, když je to tady tak krásný. Na nejvyšším bodě potkávám Belgičana Alana a kromě vzájemného vyfocení se se dáme do řeči. Pak ho potkám znovu dole když si beru krosnu a cestu zpět tak absolvujeme spolu a povídáme si. Má v plánu cliff walking, což kdybych měla více času, tak určitě taky vyzvu, ale už se musím pomalu vracet. Potkat Alana bylo super, a to nejen proto, že mě odvezl do Machica, kde začínalo jeho další dobrodružství a to moje pomalu končilo. Dal mi také spoustu tipů na trekování na Kanárech a sdíleli jsme vtipné zážitky. Rozloučili jsme se a já jsem vyrazila naposled do mého oblíbeného supermarketu. V parku jsem si udělala jídlo, užívala si chutí pomerančů (fakt jsou boží) a když se nachýlil čas, vydala se směrem k letišti. Poslední stop by mě měl odvézt na letiště, což je 4 minuty cesty. Abych to řidičům usnadnila a aby věděli, že chci hodit jen kousíček, panto(ko)mimicky jsem se snažila vyjádřit letadla a letiště... Některé jsem alespoň pobavila a nakonec zastavil. Pan manažer v luxusním BMW mě vysadil přímo u vchodu do terminálu a popřál mi šťastnou cestu. <3 Let je sice zpožděný, ale to mě vůbec nevadí, protože se mi do té zimy stejně nechce vracet. Letiště je pohodlné, zvenku se dá koukat na okolní ostrovy, plocha, jež je označena jako místo pro kuřáky, je vpodstatě jen balkon, odkud se dá koukat na letadla. A ta runway. Ta je vtipná. Jde o jakýsi most přistavený k ostrovu a při vzlétání už při otáčení muselo letadlo nabírat rychlost. Připojuju se zpátky na sociální sítě, dozvídám se, co jsem zameškala, a zjišťuju, že vlastně nic. Celý den mám na krajíčku. Cítím se posilněná, zocelená, statečnější. Asi to takhle mělo bejt. Jak mi řekla Anča- 4 měsíce v Asii ti nestačily, tys ještě musela zažít tenhle tejden sama aby to bylo komplet! A má pravdu, holka jedna ušatá.

ranní výhled ze stanu

Ponta de Sao Lourenco aneb vyplatilo se sečkat do dalšího dne

výhledy na oceán

trocha statistik: 

pěší cestování dle krokoměru:
1. den- Amsterdam  -- 19,7 km
2. den- letiště Funchal - Monte - Pico Alte - pod Pico de Aerio (1818)  -- 14,1 km
3. den- přes Pico Ruivo (1862) - Encumeada  -- 21,2 km
4. den- Rabacal -- 9,6 km
5. den- Calheta - Machico -- 10,9 km
6. den- Canical - Sao Lorenco  -- 13 km
7. den- aeroporto -- 8,2 km
______________________________
              96,7 km


2 noci na letišti, 4 noci ve stanu, 1 na pláži

zpáteční letenka 3500 Kč, ubytování 0 Kč, doprava 10 euro (letiště Schiphol-Amsterdam centrum a zpět), necelé 2 eura za bus, pochutiny po cestě


Madeira mě uchvátila. Stejně tak jako solo cestování. Doporučuju všema dvaceti!
Příště už fakt o těch Himalájích,
M.

PR1