GR221 aneb jak jsme se jeli v lednu zahřát na Mallorcu

Ahoj!

Vítej u nové smrště myšlenek a zážitků. Tentokrát se poohlídneme po treku, který jsme šli na Mallorce na začátku ledna s Martinem, kterého již znáte. Letenky na Mallorcu jsme koupili asi za 5 euro z Berlína, avšak zavazadlo nás vyšlo na obě cesty přes 1000 Kč. Za to jsme ale mohli vzít věci na kempování a ušetřit tak za ubytko (klasický něco za něco). Ale abychom na to aspoň trochu vyzráli, tak jsme dali mojí krosnu do Marčový a měli jenom jedno zavazadlo haha. Na tenhle trek jsem si koupila (kromě nové mikiny, bundy a druhé mikiny) speciální minizápisníček, ze kterého budu čerpat. Tak se prosím příjemně usaďte, začínáme :-)

Naše cesta začíná před pátou hodinou ranní v pondělí 7.1.2019 vstáváním, vyzvednutím Marti a dojetím na nádraží. Přesně v 5:00 nám totiž odjíždí vlak z Pardubic směrem do Berlína. V Praze přestupujem a máme pro sebe kupé až do Drážďan. V Berlíně sice máme trochu času, ale prší, tak jedeme rovnou na letiště. Když zde přerovnáváme batohy a strkáme jeden do druhého, tak nám nějací kolemjdoucí chtějí dát drobné :-D To jsme teda čekali spíš na cestě zpátky, až budem smrdět, nebudem několik dní mytí a strhaní, ale oukej. (drobáky neberem) Let máme (klasicky) opožděn, ale přílet včas. Jelikož přilétáme až po 19.h. a potřebujeme koupit bombu na vaření, čeká nás jedna noc na letišti Aeropuerto de Palma de Mallorca! Juhů. Vyčkali jsme a našli si růžek, kde to zalomili. Dobrou

1.den- spaní byli klidné, ráno jsme se jen přesunuli o kousek vedle na přání jednoho sekuriťáka. Pak jsme zjstili, že obchod s bombou neboli Intersport má otevřeno až od 10, tak jsme se prospali do syta. Bus do centra stojí pro místňáky 1€ a pro cizince 5! Když dojedem do Intersportu, zjistíme, že mají jen šroubovací bomby a my sháníme napichovací, protože máme takový nástavec. Odkážou nás teda ještě do Decathlonu, svižnou chůzí jdeme do dekáče, protože chceme ještě dnes ujít nějakou část treku. Přijdem a ... nemají. Paráda, tak co teď? Všude mají jen šroubovací, tak teda kupujem tu i s novým nástavcem (aneb juhů, mám svůj nástavec za 600Kč) a rychlými kroky jdem zpátky do centra na bus, který nás odveze do Valldemossy, kde budem začínat trek. Cestou ještě kupujem nějaký snídaňo-oběd (10 mini kroasantíků), vody a místo toaleťáku, protože nechceme balení po deseti, ubrousky. Na busíkovém nádraží potkáváme mého kamaráda ze základky, jak je svět malý. ,,Na koupání to ale není", říká. ,,To my se teda vykoupem, když už jsme tady!", odpovídám já. Vystupujem ve vesničce a začínáme! Hned při vstupu do lesa je zde branka s budkou a někým vevnitř, kolem cedule Vstup pouze na povolení...hmm, naše GPS ukazuje jít tamtudy, nejdřív to zkoušíme obejít, ale pak jdem teda skrz bránu a pan hlídač říká, že máme štěstí, že když není sezóna, tak nás může pustit i bez permitu, protože není překročen denní limit turistů. Hory jsou totiž ve světovém dědictví a nyní se tu provádí revitalizace. Můžeme si koupit olivový olej nebo alespoň přispět, tak dáváme 70 centů a jdeme dál. Cesta je hodně nejednoznačná a tak se pořád "ztrácíme". Po náročném stoupání vylezeme nahoru a! Nic! Mlha jak blázen. Zažertuji a použiji můj oblíbený citát: Nejlepší výhledy přichází po nejhorším stoupání. Haha. Cesta dál vede po hřebeni a po chvíli máme štěstí a oblaka se roztahují a my vidíme moře, okolí i nejvyšší horu Mallorky s vojenským objektem na špici. Cesta pokračuje dolů, už teď proklínáme ty kameny (není divu, že trek se jmenuje Dry Stone route, protože ceeelou dobu vede jen po kamenech), opět nenacházíme tu správnou a pořád je "někde vedle nás" podle mapy, tak jsme šli a šli až nakonec málem slaňovali bez lana ze skalního převisu. Tak jsme se zase vyškrábali nahoru a šli jinudy. Nakonec jsme ji našli a šli dál. Když jsme objevili výhled na kameni, utábořili jsme se zde, udělali večeři, postavili stan poblíž a když se začalo stmívat, šli spát. V poznámkách mám, že bylo 8 stupňů. (sranda je, že mi teď hraje písnička, která se jmenuje 5 stupňů)

výhled za všechny prachy

naše kamenná vyhlídka

2. den- Ráno po alespoň 12 hodinách spánku, ale v trochu chladných podmínkách, jsme si na našem kameni dali snídani a šli dál dolů takovou džunglí až do vesnice Deiá. Po cestě jsme objevili tunel, tak jsme sundali batohy a šli se do něj podívat, ale na konci byla jen studna. Ve vesničce jsme si koupili 2 hrušky a šli dál terasama nahoru, s výhledem na moře, nahoru, dolu, pak jsme si dali pauzu, zakousli vysočinu s chlebem a vedle nás pořád žebrala číča, tak jí Martin dal ten obal od salámu jako aby si ho ožrala a ona se snědla celý :-D hešteg ochránci zvířat. Potom jsme šli další hoďku a došli jsme k refugi chatě, kde se můžete ubytovat, pokud jdete v sezóně (a pokud za to chcete platit). My jsme si vybrali variantu nadivoko, což znamená, že stan rozbalujete a sbalujete, když vás nikdo nevidí a všechno je oukej. U chaty je maják a za ním už vidíme městečko Port de Soller a krásnou pláž, kvůli které jsme si zašli z trasy. Protože když jste na cestě a dojdete k moři, tak se v něm přece vykoupete! To je jasný ne. A tak je krásných 8 stupňů, my se koupem, kolem chodí pár turistů v péřovkách a my jsme happy. Vedle je i sprcha, tak se odsolňujeme, urychleně oblíkáme a jdeme dál. Nožky už nás teda pěkně bolí, po cestě si utrhnem pomeranče ale jsou strašlivě kyselý (tak aspoň nebudeme nemocní, žejo) a když dojdeme do Solléru, stavíme se u místních číňanů. Já si za odměnu kupuju dvě količky v plechovce a Marča čokoládu. Jdeme za město hledat místo na dnešní nocleh. Centrum města pěkné, nikde žádní lidé, tak se nám to líbí. Stoupáme k horám, hledáme a Marťas nachází, 3 komůrky pro stan, berem jednu, v druhé vaříme- dnes se podává kuskus s tuňákem, potom čaj a jako dezert čokoláda. Další naší zastávkou je jezero Cúber, které má být 3,5h cesty, přitom je vzdušnou čarou tak 5km. V mém cestovatelském zápisníčku je ještě poznámka, že Marťa už pokřtil ubrousky :-D Tak dobrou.

pláž v Port de Sollér

3. den- V noci pršelo a fučel vítr, ale naštěstí my jsme byli v zákrytu. Jediný, čeho se Marča obával, bylo, že na nás ten zákryt spadne, protože nebylo výjimkou, že by se stěny z kamenů zde bortily. Dáváme sníďu a pokračujeme nahoru, cesta vede klikatě a čím víc stoupáme, tím větší výhled máme na Sollér pod námi. Když konečně vylezeme nahoru, je zde sníh a hodně fouká, máme taky výhled na jezero Cúber a na nejvyšší horu Puig Major, na kterou mají přístup jen zdejší vojáci. K jezeru, které máme očím na dosah, jdeme ještě další hodinu a půl. Když kolem něj přejdeme, zjišťujeme, že do našeho dnešního cíle je to dalších 5,5h. To jsem teda vyvalila oči a vůbec se mi nechtělo, protože už jsme za sebou ten den měli celkem velkej výstup. Ale co mi zbyde, jsme dost vysoko a v noci bychom tu umrzli. Hoďku jdem po rovině, cestou nabíráme vodu a při zapnutí telefonu zjistíme, že mamce nejspíš celou dobu nechodí zprávy, protože vyděšeně píše ,,Žijete?! Ozvěte se prosím!!". No, zapomněla jsem přidat předvolbu, moje chyba :-D Při uklidňování pomocí telefonátu začíná sněžit a my před sebou máme ještě překonání našeho nejvyššího bodu ve výšce 1200 m a pak ještě klesání. Po cestě nahoru jdeme pohádkovým lesem a pak se sápeme na hřeben ve sněhové bouři. Jeden den se koupeš v moři, druhej sněží (při tomhle výstupu mě napadl název článku "aneb jak jsme se jeli v lednu zahřát na Mallorcu", hah). Výstup ale stojí za to a otvírá se nám krásný výhled na hory a zbytek ostrova. :-) Vítr nám však neumožňuje zůstat moc dlouho a tak začínáme prudce klesat po vratkých kamenech, ze kterých nás šíleně bolí kolena. Po chvíli dáváme rychlou sváču za kamenem a pokračujeme dál po serpentinách, který byly ještě ke všemu zasněžené, takže nic moc. Do Llucu to máme ještě 57 min, my však ujdem asi 10 minut a shodujeme se na tom, že to dneska už zabalíme. Utábořujeme se na rituálních místech z kamenů a doufáme, že to nejsou hroby. Je nám ale šílená zima, cestou jsme asi prochladli a já spím v 7 vstrvách a stejně se budím s rýmou a zmrzlýma nohama. Noc byla teda nejhorší ze všech.

fakt sníh!

4. den- konečně ráno, cítím se na umření, ale jdem. Čeká nás jen 45 minut klesání do Llucu, kde je klášter a záchod!! Juhů. Z toho mám vždycky největší radost. Teda... hned po výhledech. Pak nás čeká jedno z posledních stoupání k chatě refugi a zbytek jen klesání k Pollence. Jednou špatně odbočujem a jdeme celé serpentiny místo abychom je šmikli GRkou rovně. Nevadí. Táboříme asi půl hodiny od Pollency, u cesty jako bezďáci za zdí. Čekáme až se setmí a budeme si moct uvařit. Dnes jsme už měli oběd, abychom se zahřáli. Večer už mi je zase dobře. 

5. den- noc byla nelepší za celou dobu, taky jsme byli skoro v 0 m.n.m., tak nás netrápil chlad. Došli jsme do Pollency, centrum vypadalo jako město duchů, pak jsme šli do obchodů- čínské nákupní centrum, kde měli absolutně všechno, ale pro jídlo jsme si stejně došli do Lidlu, protože tam mají nejlepší pekárnu. Počkali na bus zpátky do Palmy a cestou se nadlábli s výhledama. V Palmě jsme si dali chill na náměstí a pozorovali lidičky, prošli se městem, navštívili katedrálu, dali si výhodné chálky v Burgerkingu, kde jsme pak dostali kupóny se kterýma bychom to měli tak o polovinu levnější, ale neva. Cestou na zastávku jsme narazili na koncert, chvíli pobyli a pak už jeli zase na náš oblíbený hotel zadarmo aneb na letiště. Tentokrát jsme spali nahoře u checkinu a nic moc, ráno nás vyhnali, protože jsme jim spali před občerstvením :-D Když jsme přiletěli do Berlína, tak zase pršelo, takže jsme si zase nic neprošli. Ale byli jsme asi tak moc natěšení, že jsme si zapomněli vyzvednout zavazadlo a vyšli z příletové části tak rychle, až jsme museli čekat na náš batůžek (teda krosnu no), který označí jako ztracené či nevyzvednuté zavazadlo a zjistí, že je fakt naše. Ale dočkali jsme se :-)

katedrála Panny Marie v Palmě

Suma sumárum náš trek po GR221:

4 noci ve stanu, 4 dny pochodu

2 noci na letišti

5 dní offline

cesta: Valldemossa- Deiá- Refugi- Port de Sollér- Sollér- Biniaraix- Cúber- Lluc- Pollenca

celkem cca 81 km pěšky

nejvyšší bod 1208 m.n.m.

útrata se vším všudy: 2806 Kč/týden/osoba, z čehož samotná doprava vyšla na víc než 1800 Kč

Tak, a do léta mě ve stanu neuvidíte! Haha, mějte se krásně a zase brzy u další smrště!

Míša