Poprvé stopem... the story continues II

... aneb jak jsme vyrazili stopem k moři na jednu koupačku

           Hodně hlasité vlny a taky obavy, že nás někdo okrade, nás vzbudily několikrát za noc. Ale po sedmé hodině ranní jsme již vstávali se super náladou (a všemi věcmi), a šli se jako první na pláži vykoupat. Byl to skvělý pocit dostat se podruhé za prázdniny k moři na vlastní pěst, takový záchvěv dospělosti, ,,Už nemusím jezdit s rodiči, už to zvládnu sama", haha. Kochali jsme se pláží, výhledy na hory, šuměním vln... až jsme na konec zase usnuli a dospávali krátkou noc. Po vzbuzení už to bylo horší. Martinovi se nálada o několik levelů snížila, a to když jsme otevřeli oči a všude kolem nás byli lidi, rozuměj důchodci. A když říkám (píšu) všude, tak opravdu všude. Nemohli jsme pohnout nohama, protože tam už bylo území někoho dalšího. Celá NAŠE pláž (opět si něco přivlastňuju, já vím) byla plně obsazena. A hned vedle nás byli i Češi. Zase žádná anonymita. Martin pravil, že by radši stál u silnice, než ležel na pláži. Tak jsme se šli ještě jednou vykoupat, udělali si jídlo na vařiči, což přilákalo hodně očí, a s přibývající oblačností jsme začali svých pár švestek balit. Začalo pršet. Tak jsme připraveni na vše možné i nemožné vytáhli své pláštěnky a seděli dál na pláži. Šťastná Míša dokonce i pobíhala po pláži. Oči opět zíraly. Nevadí. S pocitem, že jsme se dostali do nejrušnějšího města a centra turismu v Černé hoře (což jsme v plánu zrovna neměli), jsme se rozhodli posunout dál. Time to move on. Došli jsme si ještě koupit nějaké jídlo na cestu, a taky fixu, jinak bysme se asi dál nedostali, a při nakupování začal venku hrozný lijavec. Tak si sedíme před obchodem pod střechou, jíme chleba, zapíjíme jogurtovým nápojem, s vidinou, že se nějak dostaneme do Kotoru a budem spoko. Fixu neměli. Tak nevíme, jak napíšem další ceduli... V tom jede kolem hipísácká dodávka, v ní mladý pár, naše pohledy se střetly.. a tak se stalo, že si poprvé někdo stopnul nás. Holčina ukáže palec nahoru s tázajícím výrazem a my souhlasně kýváme. Zastaví za křižovatkou a hádejte... Jasně, že jedou do Kotoru. Tak se k nim nalodíme a pokračujeme dál po (ne)plánované ose. Jsou to Němci, dodávka je starší než Metuzalém, ale nějakou podobnou bych si také představovala (mrk mrk Marťo) a mají krásné malé štěňátko. Venku hrozně prší, cesta je ucpaná, stojíme v tunelu, doufáme, že se tu neudusíme. Nakonec jsme ale zdárně dojeli do Kotoru, kamarádi mají problém se zaparkováním a tak je opouštíme v centru a jdem si po svých. Zalezli jsme do obchodního minicentra a ve snaze nezmoknout jsme se pokusili dělat alespoň něco užitečného- tedy shánět fixu. Žádné papírnictví v OC neměli, ale sehnali jsme ji nakonec v obchodě s dětskými hračkami. A nebyli bychom to my, s vesmírem na cestách, kdyby se během kupování fixy neudělalo venku hezky. :-) Tak jsme si šli projít krásné historické město, potkali jsme spoustu koček (a to bylo pro nás kočkomily něco), vylezli jsme na vyhlídku (to je taky něco pro nás), nakoupili (opět...) si další pochutiny a napsali novou ceduli. Tentokrát jsme měli za cíl Herceg Novi, malé město těsně před hranicemi s Chorvatskem, s tím, že se další den přesunem do Chorvatsko a přes něj dál. Nejprve jsme si mysleli, že když budeme u frekventované silnice, tak máme velkou šanci, ale přišli zkušené stopařky a daly nám cenné rady o tom kde a jak atraktivně stopovat. Přesunuli jsme se teda na jiné místo, kde to nebylo o moc lepší. Tak jsme se přesunuli ještě na další a s chutí a úsměvem jsme se snažili být lepšími stopaři než předtím. Mnoho aut nás minulo, až nakonec pár Srbů v novém mercedesu se slitoval. Kvůli špatnému počasí jeli na vyhlídkovou projížďku. A tak ji udělali i nám. V jejich očích jsme museli vypadat asi hodně zoufale, ale netuším čím to mohlo být? Zastavili před obchodem s čerstvými rybami- COGImar, podívali jsme se dovnitř a jeli dál. Cesta z Kotoru do Hercegu byla podél pobřeží, ale jelikož je Kotor přímo v zátoce, tak se zbytečně moc kroutila a táhla, až jsme do Hercegu přijeli po tmě. Pán se nás ještě zeptal, jestli máme peníze, zalhali jsme, že jo. Nejsme žádné socky, žejo. Zkusili jsme ještě stopovat dál, přes hranice, ale to bylo po tmě marné. A snažit se najít místo na stanování po tmě taky není zrovna jednoduchý. Zkusili jsme to klasicky na pláž, ale byly obří vlny a probuzení jednou takovou jsme opravdu nechtěli riskovat. Taky to vypadalo, že bude pršet a s péřovými spacáky jsme nemohli spát pod širákem. V zoufalosti, obklopení samými hotely s absencí jakéhokoliv volného místa pro náš stan, jsme hledali i možnost nějakého levného ubytování (na wifi jiného hotelu) v blízkosti. Jeden jsme našli, ale vypadal podivně, neměl žádnou recepci a navíc- tohle byl nocost výlet! Jakýpak spaní v hotelu! Marťovi už se sice začla projevovat nemoc (rýmička a kašel, pokud jsem to doteď nezmínila), a klidně by do hotelu šel. Ale já teda nevyměknu. Našli jsme basketbalové hřiště aneb hurá, rovina! Vzhledem k horám všude okolo a svažujícímu se terénu, se zde rovina objevila hodně ojediněle. Nejdřív jsme se chtěli zeptat lidí, kteří u hřiště sledovali nějaký zápas, zda můžeme přespat ve stanu na jejich hřišti... ale nakonec jsme se rozhodli pro takové provizorní parkoviště nad hřištěm a pod stromy.  Postavili jsme stan a v tu ránu začalo pršet. Šli jsme spát, Martin už měl náladu "Chci být doma" (kvůli nemoci? kdo ví), možná kvůli tomu, že jsme před sebou měli Chorvatsko a trochu obavy ze stopování zde. Déšť nárazově sílil, ale tak moc, že si to snad ani nedokážete představit, byl to nejsilnější déšť, který jsem kdy zažila, a zrovna jsem spala pod stanem... Přišla i bouřka a celkem jsme se báli usnout. Báli jsme se, že nám promokne stan a všeeeechny věci budeme mít mokré, jenže se nebylo kam schovat. Kdybychom jen vylezli ze stanu, tak bysme byli hned promoklí až na kost. Tak jsme jen doufali.

             Noc jsme přežili, i když to bylo o chlup. Stan nepromokl, což se OPRAVDU divím, ale je to držák. Ráno bylo krásné, s výhledem na hory, k snídani ovesná kaše (jaké překvapení), a vyražení na cestu dál. Došli jsme k silnici, nastavili ceduli, nasadili úsměv a snažili se někoho catchnout. První místo, druhé místo u benzínky, třetí místo... Oba unavení, Martin nemocný, před hranicemi, na slunci. Jel okolo taxikář, tak jsme s ním začali smlouvat za kolik nás doveze na hraniční přechod. A v tom se objevil další náš záchranář- Angličan žijící zde v horách, mající zde nevýdělečný kemp, přestěhující se sem za ženou. Dokonce měl i volant na pravé straně. Odvezl nás přímo na hranice, takže taxikář přišel o kšeft. Tam jsme předešli kolonu aut, a protože nikde nebyl pás pro chodce, šli jsme za jedním z pohraničníků a s pasy v rukou jsme se zeptali, jestli můžem jít. Ukazoval, že jo. Tak jsme šli. Zdálo se to dost jednoduché. Kdo ví, co jsme mohli mít v batožinách. Asi mu to taky došlo a zakřičel na nás, ať se vrátíme. Dal nám razítko a šli jsme dál. Hraniční přechod druhého státu byl asi o 2 km dál, cestou do kopce. A tak jsme procházeli přes území nikoho a kochali se výhledy. Martin teda už moc ne. Tam jsme přešli. Za hranicemi jsme si stopli další mladý pár, který jel na výlet do Dubrovníku. Supr! Po cestě začalo zase pršet... To toho moc neuvidíme teda. Při lijavci v Dubrovníku jsme se rozhodli, že dál nebudeme cestu riskovat, a také vzhledem k Marťově nemoci pojedeme odsud domů autobusem. A to jsme ještě netušili, že déšť způsobil a ještě způsobí takové komplikace v Chorvatsku- mohutné záplavy, Zadar pod vodou, zaplavená metra, dokonce i Dubrovnik byl následující den pod několika centimetrovou vrstvou vody. Koupili jsme tedy cestu z Dubrovníku do Záhřebu a ze Záhřebu do Prahy. A kdyby šlo všechno tak hladce... Jízdenky na první cestu musely být za každou cenu vytisknuté! Tak jsme ještě v Dubrovníku sháněli někoho, kdo nám je vytiskne. Naštěstí v Youth Hostelu byli velice hodní a vyhověli nám. Chtěli vytisknuté papíry zaplatit v kunách, ale měli jsme jen pár eur a kartu, tak nám je radši dali zadarmo. Prošli jsme si historické centrum Dubrovníku, protože co? opět přestalo pršet a dokonce i začalo svítit sluníčko! Ovšem centrum bylo přecpané turisty a to nemáme moc v oblibě, tak jsme to rychle prolítli a šli si najít nějaké vlastní místečko. To jsme objevili na útesu jedné skály, kde jsme se uhnízdili a udělali si oběd. Klasicky. Moře zde bylo naprosto modré a průzračné. Skoro ráj. Viděli jsme z útesu jednu schovanou pláž a zkusili jsme se na ní dostat. Přístup k ní byl trochu schovaný, ale našli jsme ho a octli jsme se na krásné pláži, kde skoro nikdo nebyl! A právě koupání na této pláži označuji za nejhezčí zážitek z celého výletu! Protože já a moře, žejo. No co vám budu povídat, usmívám se při vzpomínce. Pak už jsme se ale museli osušit a jít na autobus. Rychlým pochodem jsme autobus stihli i s nákupem řízků na cestu. Češi. Jen jeden zádrhel nás potkal, a to při nástupu do busu, kdy jsme museli zaplatit za zavazadlo, takže jsem ještě běžela vyměnit eura za kuny, jo a vlastně druhého zádrhelu, kdy v autobuse nebyly zásuvky, na které jsme spoléhali. Ale řidič nám pak dovolil si nabít telefony u jediné zásuvky, která tam byla, a to přímo u něho. 

A jeli jsme... Po cestě autobusem nás žádné trable a ani žádné zajímavé příhody nepotkaly, tak zde náš příběh ukončím. :-) Ponaučení ze stopování? Nikdy Vám nezastaví žádný trouba. Kromě kamioňáků. Takže se není čeho bát a let's go vstříc novým dobrodružstvím!